obarvení leva cast 4. 4. 2018
obarveni prava cast 4. 4. 2018
obarveni top 4. 4. 2018

Proč nemá Česko golfového šampióna?

06.12.2011 | Andrej Halada | publikováno v rubrice Novinky
A A A

Proč se dosud žádný český golfista nedostal dokonce ani do druhé mužské evropské ligy? Proč je sportovní úroveň domácího golfu slaboučká? Částečnou odpověď poskytují názory jednoho vynikajícího českého sportovce.

Jméno Jiřího Hřebce zná určitě každý, kdo někdy hrál tenis nebo byl alespoň tenisovým fanouškem a je mu nad čtyřicet let. Hřebec (ročník 1950) patřil s Janem Kodešem k nejlepším českým hráčům 70. let, v roce 1974 byl na 25. místě světového žebříčku. Vyhrál tři turnaje ve dvouhře a čtyři ve čtyřhře na okruhu ATP. Dnes působí jako tenisový trenér – ale hraje taky golf, jeho hendikep je mezi 11-12.

Jen ten, kdo se někdy opravdu dokázal vyšplhat mezi nejlepší, dokáže také říct, co všechno je k tomu potřeba. A když navíc takový člověk i dlouhé roky trénuje a má zkušenosti s výchovou svých nástupců, je to ta nejlepší kombinace.

Jiří Hřebec zformuloval před časem vynikající a bez servítků podaný názor o tom, co je nutné, abyste se dostali na vrchol. Text vyšel v měsíčníku Tenis Arena, což je kvalitní sportovní časopis. A protože Hřebcova slova se dají prakticky bez výjimky vztáhnout na výchovu golfového hráče, dovoluji si jeho názory přetisknout. Tenis a golf coby individuální sporty mají k sobě velmi blízko, jsou si podobné z hlediska tréninku i po mentální stránce. Takže stačí, když si za slovo „tenis“ dosadíte „golf“.

„S oblibou říkám, že tenis se nehraje, tenis je třeba žít,“ začíná svůj text Hřebec. „Pokud je nutné to přeložit, pak mluvím o tom, že každý hráč, pokud se chce prosadit mezi špičku, musí mít absolutní touhu, ctižádost a vůli podřídit úspěchu naprosto všechno. Pokud se technika dá naučit, s charakterem se člověk musí narodit. Kdo nemá tah na bránu, cíl, za kterým je schopen jít hlava nehlava, vůbec nedostane šanci, aby se prosadil.

S lítostí musím říct, že mnoho takových hráčů, kteří by čtyřiadvacet hodin žili tenisem, mezi juniory nevidím. Kdo trénuje, dá si sprchu a odkráčí s tím, že má splněno, ten to nemůže myslet vážně. Pokud se mladý hráč doopravdy chce prosadit, musí být do tenisu blázen. Pořád musí přemýšlet o tom, co může vylepšit. Neustále musí debatovat s trenérem o slabinách i přednostech. V tréninku musí hrát každý míč naplno. A když se mu nedaří, musí ho z toho bolet hlava. A doma v obýváku může stínovat, tak jako Lendl a spousta dalších, kdo to mysleli vážně. Dělal jsem to i já, tak dlouho jsem si nadhazoval míč na podání, až mi spadl dvacetkrát za sebou přesně do ruky. Teprve pak jsem skončil. Nemluvím o práci na kondici, to by měla být naprostá samozřejmost.

Přístup hráče k tenisu, jeho touhu a ctižádost, může – bohužel – trenér ovlivnit jen minimálně, jestli vůbec. To je zkrátka věc charakteru. Když jsem trénoval v Německu, přišli za mnou rodiče jednoho juniora, že prý jejich syna neumím dostatečně motivovat. To mě doslova rozzuřilo. Pokud je potřeba motivovat patnáctiletého juniora, aby se snažil, v tréninku makal naplno a dával tenisu maximum, tak ať raději s tenisem skončí dřív, než později. Trenér může před zápasem motivovat Beckera nebo Djokoviče, anebo stárnoucího hráče za zenitem, aby ho přiměl dát tomu znova maximum. Ale juniora?!

Jedním z hráčů, kteří pro úspěch dělali maximum, je Honza Hernych. Právě díky tomu se dostal na devětapadesáté místo na světě, podřídil tenisu celý život. V ničem jsem ho jako trenér nemusel hlídat, nic jsem nenařizoval. Strečink, rozcvičení, kondici – to vše dělal bez říkání, v těch chvílích jsem mu de facto dělal jen společnost. Proto ze sebe vyždímal maximum, dotknul se svého stropu. Kdo svůj limit dokonce překročil, je Radek Štěpánek. Také díky přístupu a stoprocentní profesionalitě. Štěpánek není zázračný hráč, přestože má ohromný cit a voleje. Ale jeho nasazení je úžasné. Při každém tréninku, natož v zápase, je na něm vidět, jak je do hry ponořen. V tom je absolutně perfektní a dávám ho za příklad.

Technika se dá naučit. Kondici lze natrénovat. Taktika přijde se zkušenostmi a na psychice lze pracovat. Ale přístup k tenisu, touha, ctižádost a ochota podřídit úspěchu naprosto všechno, to je základní věc, bez které se nikdo šampiónem nestane.“

Tak pravil Jiří Hřebec. A dokonale uhodil hřebík na hlavičku. Můžeme hovořit o tom, že české golfové špičce nechybí technika, ale spíš psychika – a to je důvodem, proč třeba zatím neuspěli ani v jednom ročníku turnaje na Čeladné. Jenže spíš jim chybí od všeho něco. A hlavně: zřejmě nikdo z nich nemá tu stoprocentní vůli a ochotu žít jenom a jenom golfem. Asi končí někde na osmdesáti, pětaosmdesáti procentech. A to nestačí.

Anebo už někdo takový je? Pokud ho máte ve svém okolí, dejte mu přečíst Hřebcův text. Případně ho k Hřebcovi rovnou pošlete. Určitě mu řekne spoustu dalších důležitých věcí, které se týkají cesty na sportovní vrchol.

Andrej Halada