ČPP – LEFT
ČPP – RIGHT
ČPP – TOP

Klíč devátý, Babickým ovládnutý

02.12.2008 | Redakce | publikováno v rubrice Nezařazené
A A A

Opět je na světě další Klíč k českým hřištím. Už devátý díl. Autorce Daniele Gaudlové a jejímu manželovi Matoušovi (který kreslí jamky) tentokrát pomáhali i jejich děti: Lucie Gaudlová v textové oblasti, Lukáš Gaudl se podílel na kresbách. Třeba děti tenhle projekt jednou převezmou… V Klíči je sedm golfových hřišť: Čeladná, Beřovice, Český Krumlov, Terasy Ústí nad Labem, nová devítka na Karlštejně a západočeské devítky Háje a Hořehledy.

Už v minulé recenzi na osmý Klíč jsem psal o tom, jak dobře se s tímto druhem golfové „výuky“ dokázal vypořádat Alan Babický (popisoval tehdy Kunětickou Horu). Babický v Klíči č. 9 provází čtenáře po nových devíti jamkách na Karštejně a je to opět text, který má smysl. Na rozdíl od většiny ostatních to totiž není jen teorie ideálních ran. Jde o rozbor hřiště, analýzu architektových záměrů, výčet strategií, které lze na jamkách použít. Navíc jsou tu i obecné rady, jak hrát: například že máte vždy mířit na konkrétní bod ve směru hry, nikoli na prostor dopadu.

Z Babického nejzajímavějších a stylisticky nejlepších charakteristik: „Pro spoustu lidí to bude otázka krve a srdce. Budou zkoušet drive dvě stě padesát dvě stě šedesát metrů a doufat, že na green možná dostřelí. Ano, je asi deset lidí v republice, kteří mají tyto ambice právem. My všichni ostatní dvě stě šedesát metrů drivem nehrajeme. Určitě ne vzduchem. A takový uragán v tom dolíčku nikdy nebude, aby nám pomohl…“

Stokrát pravdivá jsou slova, která se týkají hry na tříparovce dlouhé 162 metrů a jsou lapidárním popisem taktiky pro početnou skupinu hráčů: „Je ovšem hrubou taktickou chybou vytáhnout hůl, o které se začátečník domnívá, že s ní zahraje na kartě napsaných třeba sto šedesát pět metrů. Sedmičkou hraje sto deset sto patnáct metrů, tak mu logicky vychází čtyřka železo. Jenže ta má velký rozptyl a ohromné procento možného neúspěchu, takže je to nesmysl.(…) Začátečník si musí uvědomit, že čím delší násadu hůl má, tím obtížnější je zasažení míčku. Když trefí sedmičku železo dvakrát třikrát z deseti trošku slušně, tak šance dobře trefit čtyřku železo klesne až skoro k nule.“ Jen bych dodal, že Babický tu sice píše o začátečnících, ale jeho slova lze vztáhnout na každého druhého rekreačního hráče.

Velmi solidní práci odvedl i Pavel Hepnar, jeden z doyenů českých profíků. Jeho popis Českého Krumlova si totiž na nic nehraje, neskrývá se za obecné formulky a je v duchu „jak bych to hrál já“. I Hepnarova slova jsou přesnými postřehy: „Je nesmysl brát do ruky driver, i když platí pravidlo, že čím horší hráč, tím hraje driverem radši.“ A ještě jednou slova o drajvování: „Ani nápad, že by někdo hrál driverem. Hrajte čímkoli, abyste se udrželi mezi vodními překážkami.“

Na druhou stranu u některých komentářů a rad ostatních trenérů jsem si kladl otázku, komu jsou asi určeny a proč byly vůbec yřčeny. Věta „všem kategoriím hráčů doporučuju hrát po fairway tak, jak byla jamka navržená“ je konstatování vskutku objevné… Stejně jako když se dočtete, že na jamce dlouhé 517 metrů (ze žlutých) se delší hráči mohou opřít do drajvu a pak mohou být druhou na grýnu… Vychází mi z toho drajv 280 metrů a 237 metrů trojka dřevo. To nebude asi ani pro těch deset hráčů v republice, o kterých mluvil Babický. A konečně rada „zkuste draw nebo ránu podél levé strany jamky…“. Ano, draw hraju úplně běžně, stejně jako spousta rekreačních golfistů. Ale jedině tehdy, když ho zaručeně hrát nechci.

Narážím tím na obecný problém, který provází některé komentáře k jamkám. Část trenérů totiž dává rady, které jsou určeny jen velmi dobrým až výborným hráčům. Těm, kteří mají HCP pod 5. A těch je v republice mizivý počet. Naopak zkušení trenéři, ať už zmiňovaný Hepnar, ale třeba i Jan Juhaniak (v knize popisuje Beřovice), jakoby si uvědomovali skutečný stav věcí. Píší pro všechny – někdy dokonce především pro bogy hráče a horší. A tak to má být. Ostatně je to i v zájmu vydavatele, protože rady pro singl HCP hráče si bude málokdo kupovat. Docela dobře se s tímhle faktem vypořádávali v přílohách časopisu Golf&Style, kde při taktickém popisu jamky měli dva texty: jeden pro singl HCP, druhý pro bogy hráče. Já osobně bych k tomu určitě ještě přidával popis toho, jak jamku zahrát na dablbogy. Více než polovina českých golfistů totiž má hendikep horší než 36.

Příští rok vyjde už desátý díl Klíče a autoři slibují „různá překvapení“. Určitě by se do budoucnosti několik vylepšení hodilo – kniha se už devět let příliš nemění a golfová publicistika, golfová literatura, se u nás za tu dobu posunula kupředu. U náčrtů jamek by se určitě mohla objevit metráž, aby čtenář věděl, jak daleko jsou bankry, voda, problémy. Mně osobně by se líbily i fotografie jamek. Také zmíněné dělení textu na části podle výkonnosti hráčů mi připadá smysluplné. Ale mluvil jsem o tom s Danielou Gaudlovou a ta argumentuje právě tím, že hodnota knih je v tom, že celá série je stále stejná, drží jednotnou linii. Což je také fakt.

Andrej Halada

Počet přečtení: 760
Komentáře

Zapoj se do diskuze

Jméno:
E-mail:
Váš příspěvek:

TOPlist
Mediaboard Square 300 Skanska
Square 300 Šípková 25. 9. – 8. 10. 2017