obarvení leva cast 4. 4. 2018
obarveni prava cast 4. 4. 2018
obarveni top 4. 4. 2018

Kdo vynalezl golfové triko s límečkem?

07.11.2011 | Andrej Halada | publikováno v rubrice Novinky
A A A

Není nic proměnlivějšího než móda. Golf je sice konzervativní sport, ale i on musel reagovat na obecnou proměnu oblečení. Kdyby tomu tak nebylo, museli by hráči dodnes švihat holí například v parukách, třírohých kloboucích a dlouhých kabátcích, jako tomu bylo ještě na konci 18. století.

Jestliže dnes považujeme za klasické a vhodné golfové oblečení slušné dlouhé kalhoty a tričko s límečkem, pak právě tohle by pro každého meziválečného hráče bylo šokující. Jenže nad oblečením 20. a 30. let let s kravatou a kalhoty zastrčenými do podkolenek by se zase podivovali hráči roku 1850. Tehdy byl totiž běžný golfista vybaven frakem, cilindrem a košilí s obrovským „motýlem“.

Tuhle módu však považovali už na konci 19. století za příliš formální a také značně nepohodlnou. A tak golfoví hráči odložili nepraktický cilindr a vyměnili ho za čepici. Frak zase nahradilo tvídové sako. Začaly se nosit pumpky s podkolenkami (pumpky mají zapínací pásek a sahají těsně pod kolena). Zůstala košile, ovšem motýla nahradila kravata. Takto hrál i slavný triumvirát J. H. Taylor, Harry Vardon a James Braid před první světovou válkou.

Po první světové válce mizí pumpky a objevují se jen o trochu delší kalhoty, které sahají do půlky lýtek a jsou zastrčeny do podkolenek. Krátká délka kalhot se udržela hlavně z praktických důvodů, hráči si neurousali nohavice. Jeden z hlavních golfových módních guru té doby, Walter Hagen (vítěz 11 majorů), při hře už odložil sako a hrál v košili, případně si na ni dal svetr. Bylo to z hlediska pohybu příjemné, ovšem z hlediska tradic odvážné a novátorské.

Na přelomu 20. a 30. let přichází revoluce, která provždy změní tvář golfového oblečení. Změnu však nehledejme v golfu, nýbrž v tenisu. V roce 1926 hraje francouzský tenista René Lacoste (1904-1996) svůj zápas na US Open poprvé v tričku s límečkem. Do té doby se hrálo v košili, v dlouhých rukávech, s kravatou. Košilový límeček byl tvrdý a odírající krk, dlouhé rukávy se rychle rolovaly dolů. Lacosteho inovace jen přizpůsobila oblečení potřebám hráčů. Límeček byl měkký, dal se ohrnout nahoru jako ochrana krku proti slunci.

Lacoste v roce 1933 založil vlastní oděvní firmu, která také produkovala bílá tenisová trička – a dělá tak dodnes, s mnohem širším typovým i barevným záběrem. Nicméně límečkové tričko nebylo jen Lacostovým vynálezem. Tričku se někdy říká „polo“, protože podobné triko s límcem a několika knoflíky nosili už hráči koňského póla na konci 19. století. Mělo však dlouhé rukávy a bylo z jiné látky, než jakou používal Lacoste. I hráči póla pak převzali Lacosteho inovace.

V golfu se tričko s límečkem začalo prosazovat až po druhé světové válce. Stejně jako v případě tenisu to bylo dáno praktickými požadavky hry. Límeček byl v tomto případě i chytrou „úlitbou“ tradici košilového límce. Tričko vypadalo docela dobře pod sakem, které bylo tehdy při vstupu do klubových domů nutností.

Ani éra trička s límečkem nemusí trvat věčně. V poslední době se začíná na hřištích často objevovat tričko se stojáčkem. Stojáček je vzdušnější a subtilnější variantou svetru s rolákem, který hráči používali v chladném počasí už v 70. letech. Když v stojáčkovém triku Tiger Woods před pár lety hrál v Augustě, bylo tím řečeno, že i tohle oblečení už patří ke standardnímu.

V případě kalhot se také móda po válce výrazně změnila. Kalhoty už od 60. let nemusí mít vyžehlené puky, v 70. letech vzala za své barevná decentnost a nahradila ji pestrost. Rekreační hráči už hrají i v krátkých kalhotech, což by si muži ještě v 50. letech nedovolili. A současné bláznivé kalhotové kreace Iana Poultera nebo Johna  Dalyho ukazují, jak se posouvá hranice vkusu i toho, co je tolerováno. Jejich kalhoty jsou oživením turnajů.

Řeč tu nebyla o džínách, snad nejkontroverznějším tématu, pokud jde o golfové oblečení. Možná vás překvapí, že v Československu se v 70. a 80. letech vcelku bez problémů hrálo v džínách (viz fotografie z Mariánských Lázní z roku 1977).  Dnešnímu poněkud puritánskému brojení proti těmto kalhotám se mohou tehdejší hráči, dnes „nejtradičnější“ golfisté, docela smát. V případě džín se možná chováme až zbytečně úzkostlivě, snažíme se chybějící golfovou tradici nahradit hraním si na tradici.

S džínami a vůbec jakýmkoli neformálním oblečením se to v golfu totiž má tak, že je v zahraničí zapovězeno obvykle jen v soukromých klubech, v těch starších, s velkou tradicí, případně prestižních. Naopak veřejná hřiště a nové areály stavěně na turisticko-rekreační provoz nic takového nevyžadují. V Česku je pouze jediný areál ryze soukromý – Casa Serena, jen jediné hřiště má také právo nazývat se „tradičním“ – Mariánské Lázně. Je asi pravdou, že některá hřiště by měla hráčům stát za to, aby na nich nehráli v džínách. Ale při vší úctě: nijak by prestiži ani kvalitě většiny českých hřišť hráči v modrých kalhotách neuškodili. Ostatně proti hnědým nebo černým džínům se neprotestuje nikde. Džíny také už dávno nejsou pracovním oděvem, americkými „montérkami“. Mimochodem, v montérkách bych mohl na golf v Česku vyrazit? Když si je vyžehlím na puky…

S tím, co je a není golfově vhodné, tradiční, to tedy není vůbec jednoduché. Za posledních sto let šla golfová móda stejnou cestou, jako v jiných sportech: od formálnosti směrem k praktičnosti a hráčskému pohodlí.  A tento trend bude pokračovat. Na některých hřištích můžete hrát prakticky v čemkoli, jinde je ale klubový dům otevřen pouze těm, kteří mají na sobě sako. Každému prostoru patří to jeho. Že se ale za padesát let budeme na dnešní golfovou módu dívat s nostalgickým úsměvem a že v roce 2061 se bude golf hrát v jiném oblečení než dnes, to je dost pravděpodobné.

Andrej Halada, www.navzduchu.cz