Mladé Buky obarvení od 20. 8. 2018
obarvení Mladé Buky od 20. 8. 2018 pravá
obarvení Mladé Buky top od 20. 8. 2018

Kdo hraje golf ve Středomoří?

19.11.2013 | Andrej Halada | publikováno v rubrice Novinky
A A A

Před čtrnácti dny jsem psal o tom, jak se golf rozrostl a žije ve Skandinávii. Je tedy namístě podívat se, jak je na tom tato hra i na druhém pólu Evropy, v jižních zemích, v oblasti Středomoří.

Jeden z hlavních rozdílů mezi skandinávským a jižanským přístupem ke golfu spočívá v tom, že seveřané, jak bylo zmíněno v minulém článku, mnohem více sportují než jižané. Zásadním rozdílem obou regionů je pak odlišné podnebí, teplota. Na severu se golf hraje s bídou půl roku, na jihu někdy i celý rok.

Z obou skutečností pak vyplývá, že zatímco severské evropské země spoléhají při golfovém povozu prakticky výhradně na hráče z vlastních zemí, jižanské země se orientují na golfisty-turisty. U některých zemí z oblasti Středomoří jsou turisté dokonce hlavní a nepostradatelnou skupinou.

Typickým příkladem je Španělsko. Ještě v 50. letech 20. století tu bylo pouze 10 hřišť a golf hrály špičky místní aristokracie a pár boháčů; byl to nedostupný sport pro nejvyšší elitu. Situace se začala měnit v 60. letech s nástupem turismu, dalším impulsem byl osobní příklad Severiana Ballesterose (1957-2011). Ke golfu se dostal díky strýci, který byl národním golfovým šampiónem, Seve pak byl vůdčí postavou evropského golfu od půlky 70. let.

V šestačtyřicetimilionovém Španělsku bylo v roce 1985 již 84 hřišť, ale sportu se stále věnovalo ani ne 30 000 tamních hráčů. Většina areálů sloužila zahraniční klientele. Stavební boom nastal v zemi po roce 1990, kdy se počet hřišť ze stovky dostal během deseti let k číslu 201 v roce 2001. A ještě větší růst můžeme sledovat v desetiletí 2000-2010, díky němuž dnes stojí ve Španělsku na 350 areálů. Od roku 2007 překračuje počet španělských hráčů číslo 300 000, ale v posledních letech spíše ubývají. Španělé mají také více než dvacítku hráčů v první tisícovce světového žebříčku profesionálů. Mimochodem Švédové jich tam mají přes třicet.

Rubem španělského turistického – a tím pádem i golfového – vzestupu je nicméně to, že zdejší pobřeží a mnohé přírodně zajímavé lokality jsou naprosto zničeny obří zástavbou hotelů a rekreačních domů. Golfové hřiště krajinu neničí, ale vzniká tam, kde už stojí hotely. A těch je hodně a vypadají často ošklivě.

Podobný obrázek nabízí ostatně i druhá země Pyrenejského poloostrova, Portugalsko. Sem přinesli golf po druhé světové válce především Britové, mající k této zemi blízký vztah (vřelejší než ke Španělsku, s nímž ostatně kdysi soupeřili o nadvládu na moři). Některá hřiště nesou i pečeť britských architektů. V Portugalsku se také stavělo hlavně pro turisty, především na jižním pobřeží.

Celkem je v zemi, která svou velikostí odpovídá České republice, 84 hřišť. Jenže hráčů je tu pouze 14 000. Kdyby se měla hřiště spoléhat jen na domácí hráče, většina z nich skončí. Ale pozor: i z tak malého počtu hráčů se jich už pár dostalo na nejvyšší evropskou túru. Golfová tradice je tu delší než v Česku, kontakt s Británií živější, a je to znát i v tomto směru.

Francie je zemí Středomoří, ale i chladného kanálu La Manche. Její golfová tradice je trvalejší a hlubší než u Španělska a Portugalska, neomezuje se jen na turismus. Už v roce 1985 tu bylo přes 150 hřišť, dnes jich je ovšem již 583, což je impozantní číslo. Hráčů je pak přes 420 000.

Itálie je zemí dvou půlek: bohatého severu s úrodnou Pádskou nížinou, divukrásným Toskánskem a renesanční Florencií, romantickými Benátkami a elegantním Milánem, Alpami a podalpskými jezery… Jižní půlka země včetně Sicílie je však chudší. Golf v Itálii má rovněž silnou aristokratickou tradici, hrála ho ještě po druhé světové válce jen šlechta, ale takový Costantino Rocca (narozen 1956), který byl prvním úspěšným hráčem své země, je mužem z lidu a začínal jako obyčejný kedík.

Itálie měla v roce 1985 přes 60 hřišť, což bylo vzhledem k počtu 60 milionů obyvatel málo (jako kdyby v Česku bylo jen 10 hřišť). Dnes jich je sice už 278, ale právě v porovnání s Českem je to relativně málo. Golfistů je tu také „jen“ okolo 100 000, ovšem i z tohoto počtu vzešli po Roccovi úspěšní hráči: bratři Molinariové či Matteo Manassero.

Je pozoruhodné, že Řecko, stát s vysokou úrovní turistického ruchu, dodnes prakticky vůbec nemá golfovou infrastrukturu. Jestliže v roce 1990 zde bylo pouhých pět hřišť, tak o 23 let později, v roce 2013, jich je jenom 8 a registrovaných golfistů přes 1 800. Řecko zjevně v turistickém průmyslu spoléhá na jiná lákadla, než je přidaná hodnota v podobě golfu. A podobně je na tom i Chorvatsko, kde jsou zatím jen tři hřiště. To už i Kypr je na tom lépe, je tu už deset hřišť (ještě v roce 2001 tu nebylo žádné) a samozřejmě slouží hlavně turistickému ruchu.

Se situací v Řecku kontrastuje stav v Turecku, kde v roce 1995 nestálo ještě žádné hřiště, dnes jich je ale už dvacítka. Hráčů je jen něco přes 6 000, žádný Turek také nefiguruje ve světovém golfovém žebříčku. Turecko však najdeme v katalozích všech evropských cestovních kanceláří nabízejících golfové zájezdy. Turkish Airlines také zůstávají jednou z mála leteckých společností, která golfistům neúčtuje poplatky za bag.

Turci vsadili na golf a zdá se, že jim karta vychází. Před pár dny pozvali do země i Tigera Woodse, na turnaj prezentovaný místním ministerstvem pro kulturu a turistický ruch. Úřad to sice stálo 3 miliony dolarů navíc na Woodsově startovném, ale Tiger nezklamal: skončil třetí, byl vidět. Natočil i unikátní klip, jak pálí na bosporském mostě spojující Asii s Evropou.

Andrej Halada, www.navzduchu.cz

 

 

 

.