ČPP – LEFT
ČPP – RIGHT
ČPP – TOP

Fair play bez rozhodčího

22.01.2006 | Redakce | publikováno v rubrice Novinky
A A A

Rozhovor Andreje Halady s Alanem Babickým (převzato z časopisu Reflex a serveru www.reflex.cz)

ALAN BABICKÝ (39) vystudoval ekonomii, profesionálně tancoval a choreografoval. Pak šel do byznysu a dnes má za sebou dvanáctiletou manažerskou zkušenost. Zároveň začal hrát golf. Během pár let se dostal na špičkovou domácí úroveň, posbíral několik amatérských titulů. Navíc začal o golfu psát, překládat golfové knihy a komentovat přenosy na Eurosportu. Loni založil golfovou školu Ingolf, první komplexní tréninkové centrum u nás. Přešel k profesionálům a z koníčka si udělal zaměstnání.

I. ČÁST – O GOLFU OBECNĚ

S golfem jste začal v roce 1994, ve dvaceti osmi. Co jste tehdy o něm věděl?
Vůbec nic. Tenkrát jsem jako manažer marketingu Pepsi-coly podepisoval marketingovou smlouvu s tehdy vznikajícím golfovým klubem Karlštejn a oni mě téměř donutili si to vyzkoušet.

Chtělo se vám?
Baví mě nové věci. Chtěl jsem přijít i na to, jak je možné, že tak tvrdou věc, jako je golfový míček, který jsem měl tehdy poprvé v ruce, dokážete odpálit do tak velké dálky a nedá vám to přitom ránu do ruky.

Proč vás hra tak chytla?
Viděl jsem v ní možnost něčeho, v čem se můžu ještě dlouho zlepšovat. Jako kluk jsem závodně lyžoval, hrál na okresní úrovni tenis. Ve dvaceti osmi už úroveň lyžaře nebo tenisty nikdy nejde nahoru. Golfista má ještě dlouho prostor pro zlepšení. A mě to navíc od začátku docela šlo, což mě bavilo.

Jak moc jste musel trénovat, abyste se dostal na vrcholovou úroveň?
Zhruba tři, čtyři roky jsem trénoval prakticky denně. V osm jsem skončil v kanceláři, šel na nějaké hodně rychlé jídlo a pak trénoval až do zavírací doby hal. Žil jsem v tu dobu sám, golf vyplňoval veškerý můj volný čas. Asi rok mi trvalo dostat se pod hendikep 15, což je už slušná úroveň. Za další tři, čtyři roky jsem se dostal pod 5, to už tehdy u nás byli ti nejlepší. Přitom jsem normálně chodil do práce, osm, deset hodin denně. Vedle mě hráli kluci, co studovali a měli fůru času. Já když jsem se kouknul na turnajový kalendář, tak jsem všechno své volno včetně dovolené dal golfu. V pátek večer jsem skončil v práci, jel přes půl republiky, na hřišti jsem byl za tmy. Několikrát jsem po příjezdu vzal auto, rozsvítil světla a trénoval aspoň patování na cvičném grýnu.V neděli jsem přijel večer domů a v pondělí ráno šel do práce. Takhle to šlo několik let.

Co na to říkali ve firmě?

Říká se sice, že výše hendikepu odpovídá počtu odpracovaných hodin, ale v mém případě to pravda nebyla. Vždycky jsem se snažil ctít profesionalitu. Něříkal jsem, že jedu na jednání a přitom šel hrát. I proto mi docela fandili.

Nedávno jsem se bavil s člověkem, který se upřímně divil, že golf se nemůže hrát v džínách a je potřeba mít tričko s límečkem. Nechápal, nač taková formalita.
Tradicionalisté límeček vyžadují, v USA to ale na veřejných hřištích už není podmínkou. I někteří profesionální hráči se snaží tyhle bariéry překračovat, mají bláznivé oblečení, trika s roláčkem. Je to ledovec, který pomalinku roztává. Evropa je golfově konzervativnější, ale do pěti, osmi let tu budou hřiště, kde se taky bude hrát v lecčems.

Proč si golf tuhle formálnost udržel ze všech sportů nejdéle?
Golf není zdaleka nejkonzervativnějším sportem, ještě je tu třeba kriket anebo pólo… Osobně žádným konzervativcem nejsem, spíš naopak, ale na druhou stranu tradice a zvyklosti jsou docela hezká věc. Golf je ve stejné situaci, jako byl tenis v době, kdy přišli první hráči, kteří nehráli v bílém. Když to je rozumné oblečení, tak to nevadí, pokud by někdo chtěl hrát golf v tílku s vojenským vzorem, asi by to nebylo ono. Optimální stav by byl, kdyby všichni věděli o golfových tradicích, vzali si třeba i triko bez límečku, ale přiměřené téhle hře.

Jaké faktory mají vliv na to, že se tradiční chápaní golfu jako sportu vyšších sociálních skupin mění?
Zásadní je míra rozvoje, jeho masovost. V historii golfu najdeme pár mezníků, které znamenaly velký pokrok. Například v půlce 19. století byl péřový míček nahrazen levnější a pevnějším gutaperčovým, ve 20. století to byl zase průnik golfu do televize a charismatická osobnost Arnolda Palmera. Potom grafitové násady holí. Zatím posledním mezníkem je Tiger Woods, který golf i díky své barvě pleti posunul do nejširších vrstev. V kontinentální Evropě šel golf ztuha, ale i tady se to vždycky změnilo ve chvíli, kdy se v dané zemi objevila nějaká významná osobnost, která strhla davy. Stejně jako měli Němci Borise Beckera, který vyhrál Wimbledon, měli i Bernharda Langera, který vyhrál v roce 1985 nejslavnější golfový turnaj Masters v Augustě. To dalo golfu v Německu ohromný impuls. Španělsko mělo zase svého Ballesterose.

V USA hraje golf 30 milionů lidí. Čím to je, že zrovna tady jde o lidový sport?
Svou roli hraje to, že jde o anglosaský svět, odkud golf vzešel. Ale taky kvůli základním kvalitám téhle hry. Můžou ji hrát všechny věkové kategorie, má dobrou soutěžní podobu, ale i rodinnou. Například na sjezdovky vyrazí celá rodina, ale táta chce jezdit po černé, máma sjede jenom červenou a děti modrou. Sejdou se dole u vleku. Golf díky hendikepovému systému můžou hrát slabší hráči se silnějšími, zasoutěžit si s rovnými šancemi. Golf má taky silný sociální aspekt, je tam fenomén procházky po hezké krajině, při které hrajete.

Je důležitá i obchodní stránka věci? Že je to dobrý byznys?
Trh je hybnou silou dnešního světa, obchod diktuje rozvoj prakticky všech lidských oborů, tedy i sportu. Komercializace rozvoji golfu pomáhá. Ale musí přijít impuls: například Arnold Palmer přitahoval davy svým riskantním a zarputilým stylem hry. Byl vstřícný k divákům, stal se miláčkem lidí i mimo golf. Když si ho oblíbily davy, přišla i televize a s ní reklama, sponzoři. V tenise byly srovnatelné osobnosti třeba Nastase nebo McEnroe.

Čím to je, že v Česku se golf rozvíjí z postsocialistických států nejvíc?
Jednak proto, že tu zůstalo aspoň pár hřišť ještě z minulých dob. Mariánské Lázně otevíral v roce 1905 anglický král, to je unikát. A pak si myslím, že Češi jsou prostě hraví. A nenápadně ctižádostiví. Vidím okolo sebe spoustu českých golfistů, kteří už – třeba díky věku – rozhodně nemohou být druhým Tigerem Woodsem, ale chtějí hrát dobře až velmi dobře. Být lepší. Tenhle motiv jsem v cizině tolik nepozoroval, tam lidé rádi o golfu mluví, rádi se na něj dívají v televizi, sem tam si i vezmou lekci u trenéra, ale to je vše. Zahrají špatně – nevadí. V zahraničí hrají lidé většinou jen ve svém klubu, u nás jsou hráči navyklí jezdit přes půl republiky jen kvůli turnaji. I když je to asi dané i tím, že tu ještě před pár lety nebylo moc hřišť.

Nehrají v tom roli nějaké psychologické aspekty, národní vlastnosti?
To nevím. Češi se sice bojí vystrčit hlavu z davu a stát si za svým, ale golf je přitom sportem individuálním, kdy stojíte nad míčkem jen vy sám. Kdysi se také vědělo, že když čeští hokejisté dostanou první gól, sesypou se. Dneska už to tak není, ti kluci se zkušeností z NHL bojují do poslední minuty. Možná se tou změnou poměrů něco v lidech mění a golf jako hravý, i když individualistický, sport jim vyhovuje.

Někdy mi připadá, že ta ctižádost není až tak nenápadná. Že vidím i mnoho přehlíživosti a vejtahovství.
To ovšem neplyne z golfu, ale z těch lidí samotných. Příliš rychle zbohatli, jsou „nuveau riche“ se vším všudy. Týká se to bohužel nejen jich, ale i jejich dětí, které také mají tendenci k fouňovství. V cizině čím větším a dražším autem přijedete, tím tišeji vstoupíte do klubovny. A tím uctivěji jednáte s lidmi, kteří tam jsou k vašim službám. U nás často čím větší auto, tím přehlíživější přístup k personálu, tím arogantnější přístup k hřišti, ke golfu samotnému.

Čím to je, že ty zbohatlické typy u nás golf přitahuje?
Snad proto, že mají dojem, že jim to posílí sociální status. Že to patří k jejich životnímu stylu.

Máte s tím osobní zkušenost?
Mám, ale beru to jako vedlejší produkt doby. Spíš mi obecně vadí lidi, kteří jsou zvyklí švindlovat – v práci, doma, kdekoli. A tak podvádějí i na golfu. Například ti, kterým leccos prošlo na začátku devadesátých let, se domnívají, že když je nikdo nechytil tehdy, projdou jim podfuky i teď. Mě by nevadilo, kdyby lidé hráli třeba i v džínách a bez límečku, ale kdyby ctili ty hezké věci na golfu. A fair play bez rozhodčích patří k těm nejhezčím. V anglickém originále golfových pravidel stojí, že když uděláte jako hráč něco proti pravidlům, sám sobě udělíte dvě trestné rány. U nás se odjakživa říká, že jste udělal chybu a ten, kdo vám zapisuje výsledek, vám dá trest dvou ran. To je ta nuance… Integritu hry a chování u nás trochu postrádám.

Jak byste přesvědčil obyčejného českého člověka, který zatím jezdí v zimě na lyže a v létě na kole, doma má fabii a dvě děti, aby začal hrát?
Vzal bych ho někam, kde mu to bude připadat přístupné. Když někdo vaří doma a neví, jak se jí v restauracích, taky ho nevezmete napoprvé do nejdražší restaurace a objednáte langusty. Bude nesvůj, nebude vědět, jak se chovat, a to ho odradí. Když ho ale vezmu někam, kde to je „normální“, tak bude mile překvapen a spokojen. To je princip: když chcete golf hrát levně, chcete ho dělat jen kvůli sobě, tak jsou hřiště a místa, kde to bez problémů jde. A když chcete i to ostatní, tak jdete prostě jinam. I na lyžování nemusíte hned do Aspenu nebo Kitzbühelu, celkem dobře se dá jezdit na bezejmenném vršíčku.

Před rokem jste přestoupil k profesionálům, což v našich podmínkách především znamená, že můžete trénovat a brát za to peníze. Jaký byl důvod?
Chtěl jsem především založit výukové zařízení typu golfové akademie, které jsou v cizině celkem samozřejmostí. Ačkoli jsem původně zamýšlel být jenom manažerem takového podniku, pár potecionálních klientů mi hned na začátku řeklo, že bych měl taky učit. Uvědomil jsem si, že jestli úspěšnost závisí také na tom, zda do toho půjdu osobně jako trenér, tak holt musím.

Měl jste dobré zaměstnání, slušné peníze. Váhal jste?
Určitě jsem měl v hlavě otazník. Na jedné straně fixní příjem, bonusy, zaměstnanecké výhody… Ale vlastní podnikání byl koneckonců můj dlouhodobější cíl. Kdysi jsem si říkal, že budu pár let zaměstnanec u dobrých cizích firem, naučím se, co je třeba – a cizí firmy dávají dobrou školu – a pak udělám něco svého. Když se do toho potom připletl golf, spojil jsem cíl se svým koníčkem.

Jací jsou vaši golfoví žáci?
Z pohledu trénéra se dají rozdělit do dvou skupin. Lidi, kteří trénují a sami jsou schopni se vyvíjet, a ti, kteří se řídí pokyny a čekají, že se to samo zlepší. Někoho naťuknete a on přijde za týden a hraje mnohem líp. Sám trénoval a ještě si k tomu přečetl dvě knihy.

S takovými lidmi se asi pracuje dobře.
Chtělo by se říct, že jo. Ale člověk je profesionál. Každá skupina má svá specifika.

Co když je vám nějaký žák nesympatický?
Soutěžní golf vás naučí, že když se vám do hlavy plíží nějaká myšlenka, která by měla být pro vaši hru škodlivá, tak se snažíte jim tam nevpustit. To je tenhle případ.

Může hrát golf skutečně každý?
Stoprocentně. Nikde není ani psáno, že golfistou jste, když vám míček lítá nebo hrajete v paru. Jde jen o to, že míček se má z bodu A dostat bodu B. Jak říkal Antonín Dvořák: „Pro mě je hudebníkem ten, kdo hudbou žije a ne ten, kdo umí dobře instrumentovat.“ Pro mě je golfista každý, kdo si jde zahrát. Kdysi jsem byl v jednom francouzském klubu, hodně členů byli senioři, sedmdesát, osmdesát let. Rány jim letěly jen pár metrů, míček vlastně postrkovali před sebou, ale strašně je to bavilo a užívali si to. Já pohled na ně taky. Takové staří bych si taky přál.

Chtěl jste už někdy s gofem praštit?
Tak vážné to nikdy nebylo. Vždycky vytekla maximálně půlka trpělivosti. Nejčastěji jsem se rozčílil kvůli vlastní hře, občas mě naštvali někteří lidi okolo. Ale ta druhá půlka mi vždycky říkala: půjdu víc trénovat, abych se to líp naučil, a nebo, že mě lidé proti neodradí.

Děláte dneska kromě golfu ještě něco jiného?

Kromě drobností typu jídlo, spaní, četba knih a kino víceméně ne.

Vydržíte u něho až do konce života?

Asi ano. Dvakrát už jsem změnil kariéru, ze studenta ekonomie jsem se stal tanečníkem a choreografem a po pár letech pak zpět obchodníkem. Obchodník nakonec slibně rozjetou kariérou pustil a šel do golfu. Takže teď už je to změna naposledy.

II. ČÁST O GOLFOVÉ VÝUCE

Jak byste popsal jednotlivé kroky v golfové výuce?
První krok je trochu se to naučit a pochopit, jak se to hraje. Druhý krok je koupit si vybavení. Jakékoli. Třetím krokem je získání certifikátu výkonnosti, tedy zelené karty – od jara 2006 to bude tzv. zkouška způsobilosti a tím pádem automaticky hendikep 54. Tohle stačí k tomu, abyste byl golfista. Všechno další, včetně členství v klubu, už je jen nadstavba.

Kolik dnes ty tři kroky stojí? Od bodu nula až po ten, kdy hraju golf.
Na získání certifikátu stačí dva až tři měsíce poměrně intenzivního tréninku. Převedeno do peněz je to zhruba 5 000 – 12 000 korun za výuku a trénování. V tom je vstup na driving range, půjčení hole, míčky atd. Druhý krok, vybavení – cokoli od 4 000 do 15 000 korun, pakliže to bereme jako základní výbavu. Boty, bag, to je dalších cca 5 000 korun. Dohromady je to asi 22 000 korun v průměru. A když pak přidám členství v tom „nejjednodušším klubu“, tedy v Centrální mimoklubové registraci, tak to je ještě 3 000 navíc. Celkem asi 25 000.

Co je největším problémem začátečníků?
Pokud jsou středního a vyššího věku, mají často tendenci dělat si techniku příliš složitou. A druhá věc – ti, co ještě nehrají, mají pocit, že je to strašně drahé. Aniž by přesně věděli, kolik co stojí. Téhle zdi z neznalosti se bojí.

Má v začátcích tréninku někdo výhodu? Třeba díky věku, přirozenému nadání?
Snadnější to mají ti, kteří jsou zvyklí hýbat se, mají dobrou koordinaci pohybu a ovládají své tělo. Například profesionálního tanečníka naučíte dobře švihnout holí během dvou hodin. Je to pro něj kus choreografie. Druhou věcí je, jestli se při tom ladném pohybu taky dokáže trefit do míčku. Věk sice tak moc nerozhoduje, ale pohybové stereotypy se vyvíjejí do dvaceti pěti let. Děti a mladí se učí intuitivně, dospělí nad tím už moc přemýšlejí. Dospělému posunete při držení hole palec o dva centimetry a jeho to rozhodí. S dětmi děláte psí kusy, ale ony to pořád dobře trefí.

Jak ze začátku vůbec trénovat?
Podle toho, jaký jste typ člověka. Pro některé typy je lepší individuální výuka, pro jiné skupinová. Individuální je dražší, ale zase máte pocit, že výuka je intezivní. Skupinu upřednostňuje ten, kdo nemá rád, když se na něj upne pozornost. Jeden hráč a jeden trenér, to může být pro někoho náročná psychologická situace.

A intenzita tréninku?
V zásadě stačí sejít se s trenérem jednou za týden, za čtrnáct dnů, jinak trénujete sám. Frekvence vašeho vlastního tréninku je dvakrát týdně. Tomu říkám středně intenzivní. Je to jako s angličtinou nebo fitnesem. Zásadní ovšem je, aby člověk, který stojí na drivingu, věděl, co se vlastně učí. Aby měl ponětí o fyzikální zákonech, proč ten švih je takový, jaký je. A důležitá je i teoretická příprava, je potřeba vysvětlit například to, že ze 72 úderů za kolo jich je zhruba 36 vzduchem a 36 při patování po zemi. Takže dotyčný pak nediskutuje o tom, když mu řeknu, že jdeme na patování, zatímco zkoušení drajvů počká.

Jak se samotný trénink dělí?
Jsou tři fáze. Nácvik pohybu je ta první. Pak je trénink – nacvičený pohyb je uplatněn na golfový míč, aby vyprodukoval určitý typ rány. A třetí fáze je herní trénink, kdy máte vybrat, kterou hůl vezmete a který typ rány uplatníte. Optimální je předat hráči kus té techniky a pak ho poslat, ať si to zkouší sám dělat. Je ovšem ještě soutěžní hra, kdy se do toho všeho přidává tlak. Tam už není žádný nácvik ani trénink, k technice se přistupuje jako k hotové věci.

Jakou roli hraje při hře vybavení – tedy hole?

Vybavení má menší vliv, než se všeobecně myslí. A má vliv podle toho, v jaké jste výkonnostní kategorii. Na začátku máte mít takové hole, které jsou vám pohodlné. Klíčovou roli tu hraje shaft, neměl by být moc tvrdý. V kategoriích, kdy hráč má určitou techniku, tedy od hendikepu 25 a níže, tam už má smysl uvažovat o různých holích. Jestli třeba nevynechat dlouhá železa, jestli vzít hybrid, kterou wedžku, která dřeva…
Nejsem zastáncem toho, že některé hole by lidé neměli trénovat. Kdysi jsem si taky vybudoval vůči určitým holím bariéru a nebylo to dobře. Důležité je všechny hole zkoušet, trénovat a nebát se jich. Nicméně když hraju na turnaji, tak pokud to s nějakou není procentuálně dost spolehlivé, raději ji nehraju.

A co drivery? Cenově přemrštěné, výsledky se s nimi nedělají…
To je tím, že výrobci moc dobře vědí, na co rekreační hráči kladou důraz. Chtějí být dlouzí za každou cenu. Dobrý hráč ale především chce, aby mu seděly hole, které jsou důležité pro skórování: wedžky a patr. Pokud vám patr vyhovuje, ale je drahý, přesto do něj investujte. Skutečnou cenu driverů vždycky odhalí zlevňování loňských a předloňských modelů. Namísto pěti set dolarů stojí stovku. Když vidím marketingové heslo „S tímhle driverem budete okamžitě o 10 metrů delší“, tak je to pravda jen pro výborného hráče s konzistentním švihem. Když ale s driverem nezasahujte pravidelně fairwaye, je vám těch deset metrů navíc k ničemu. Přesnost hry vám žádný driver, i kdyby stál milion, nezajistí.

Jací jsou hráči v Česku?
Dají se rozdělit do mnoha skupin. Například jsou ti, kteří mají velmi dobrou techniku a neumí ji využít. A naopak jsou hráči s dobrým softwarem v hlavě, které zklame jejich technika. Je také skupina hráčů s dlouhými ranami, kteří padají do pasti mylného dojmu, že tyhle rány určují výsledek. Ovšem výsledek určuje to, kam jejich rána dopadla. Myslí si, že zahrají birdie, pokud se co nejvíc přiblíží grýnu, jenže o šanci na birdie se připraví tím, že často končí jinde než na fairwayi. Jejich dlouhé rány nemají tu percentuální spolehlivost, kterou by měly mít. V jamkové hře to možná jde, ale ne ve hře na rány, nebo na stableford. Tam je potřeba být konzistentnější, hrát klidnou hru, která poskytuje základ pro skórování. Spousta amatérů se taky pořád tlačí dopředu. Dobrý hráč hraje první ránu pouze tam, odkud má rozumný a bezpečný přístup do grýnu. Stačí mu hrát třeba ze 130 metrů k vlajce, nemusí to být hned 50 metrů. Jde o to sebevědomí, že i z těch 130 metrů to zahraju přesně. Navíc rána plným švihem do grýnu je vždy dlouhodobě spolehlivější než necelý švih z těch 50 metrů.

Jak je to s psychologií u rekreantů?

Je jedna velká skupina, která má ohromné ambice a neumí je využít. Snaha místo aby jim pomohla, tak je první čtyři, pět jamek totálně svírá. Naloží na sebe obrovský tlak, protože si řeknou: „Dneska je krásné počasí, hraju firemní turnaj na úžasném hřišti, tak to musím zahrát, snížím hendikep.“ Naopak profesionálové nejčastěji říkají: „Nevím, jak to dneska půjde. Budu se snažit neudělat hlupé chyby a budu čekat na příležitost.“ V tom je obrovský psychologický rozdíl.
Další kategorií hráčů je „honící pes“. Tomu otevřete vrátka a on bezhlavě vyletí na hřiště s tím, že ho rozstřílí. Vytahuje driver bez ohledu na to, na jaké jamce je. Tihle lidé nerozumí designu hřiště, nechápou, že každá jamka vyžaduje jinou taktiku.
Existují i hráči, kterým je jedno, že několik jamek škrtnou, hlavně že zahrají dva, tři pary a jedno birdie. To je špatně. Já se snažím své klienty přesvědčit, aby hráli konzistentně. Tedy například hrát všude bogey. Anebo doublebogey, když jsou začátečníci, mají hendikep 36. Nechápu ani ty, kteří hrají jen kvůli pár ranám, o kterých můžou v klubovně povídat. „Hrál jsem šrot, ale na devítce jsem dal úžasného drajva.“ Často si pletou golf s krasobruslením, kde rozhoduje umělecký dojem. Můj přístup byl vždycky opačný: výsledné číslo je hlavní, kudy a jak jsem se k němu dostal, to je vedlejší.

Dá se psychologie hry naučit?

Dá. A je to hodně důležité, protože psychologická stránka má vždycky vliv. Tím větší vliv, čím menší máte hendikep. A má strašný vliv i na rychlost snižování hendikepu.
Trénuju spoustu lidí, kteří mají dobrou technickou úroveň, ale neumí skórovat. Dobré skóre je schopnost propracovat se hřištěm od první do poslední jamky, přičemž neděláte nevynucené chyby a vyhýbáte se tomu, co by vás mohlo rozhodit. Víte, kdy zariskovat. Průměrný amatérský hráč často tuhle míru neodhadne. To je ta hráčská intuice – riziko je ještě únosné a odměna adekvátní. I spousta našich špičkových amatérských hráčů má v tomhle velký prostor ke zlepšení. U nás se dost klade důraz na techniku švihu, ačkoli skóre je produkt techniky, mentální odolnosti, systematičnosti a strategického uvažování. Když po trenérovi české reprezentace, Angličanu Keithu Williamsovi například někteří hráči chtěli, aby jim něco řekl ke švihu, tak jim odpověděl: „Váš švih je v pořádku, je srovnatelný s těmi, kteří mají špičkové výsledky. Je to jen ve vaší hlavě.“

Jaká je úroveň trénování u nás?
Dobře se rozvíjející… Z pohledu žáka je vždycky důležité, aby od trenéra měl stanovený cíl. A pak je důležité sledovat, jestli výuka k tomu cíli nějak směřuje.

Co nabízí váš Ingolf oproti jednotlivým trenérům navíc?
Komplexnost výuky a dalších služeb. Nabízíme fyzioterapeutické služby, fitness, knihovnu, videotéku, dietologické služby a další. Ingolf pokytuje nejen výuku techniky, ale běžnému rekreačnímu hráči se dostane i všeobecné a odborné povědomí o golfu. Mě vždycky přišlo, že na golfu je zajímavá nejen ta hra, ale všechno okolo. Měli byste vědět něco o pravidlech, historii, etiketě, psychologii, vyznat se v golfové infrastruktuře. Úplný novic se doví třeba i to, jak se přihlásit na turnaj. Začátečník dostane na začátku od všeho trochu, odchází jako osoba znalá, dobrý hráč dostane jen to, co mu chybí. Některé hráče nevyučujeme techniku, ale třeba jen mentální stránku. Naučíme je rozumět designu hřiště, naučí se ovládat při dlouhodobém výkonu sebe sama, zvládat neúspěch i úspěch. Posilovat či potlačovat některé stránky své osobnosti tak, aby to odpovídalo potřebám spolehlivého skórování.

Architekt golfových hřišť Jiří Velden v Reflexu před dvěma lety řekl, že u nás je golf teprve na prvních metrech v závodě na sto metrů. Uběhl už o kus dál?
Podle mě to není závod na sto metrů, to je maratón se vším všudy. Je to v nadějném stavu. Golfu se daří dobře, ale je potřeba, aby se vymanil z dětských nemocí. Například aby se dostal do výuky na školách, aby byl tímhle zrovnoprávněn s fotbalem, tenisem, squashem… Je potřeba mít hráče, kteří budou vzorem, prospělo by více placených funkcionářů. Bylo by fajn, kdyby média psala o golfu objektivně a bez faktických chyb. Když bulvár pořád píše, že se „na grýnu sešly celebrity“, tak to je nejen fakticky špatně (oni se totiž sešli na hřišti), ale i z hlediska image to budí zkreslující dojem. Běžná populace se taky domnívá, že v golfu se točí ohromné peníze. Mnohé firmy sice pořádají turnaje, ale peníze na výstavbu kvalitních hřišť nebo rozvoj jiných částí golfového odvětví moc nejsou. Hřiště přitom není o nic výdělečnější stavba než třeba hokejový stadión. A úplně absurdní mi vždycky přišlo, když se mě lidi ptali: Ty hraješ ten golf, kolik za to máš peněz? Říkával jsem: Žádné, já jsem amatér! A oni nechápali.

[Gallery not found]
Počet přečtení: 840
Komentáře

Zapoj se do diskuze

Jméno:
E-mail:
Váš příspěvek:

TOPlist
Mediaboard Square 300 Skanska
Square 300 Šípková 25. 9. – 8. 10. 2017