Mladé Buky obarvení od 20. 8. 2018
obarvení Mladé Buky od 20. 8. 2018 pravá
obarvení Mladé Buky top od 20. 8. 2018

Alan Babický – náprava křivd na golfistovi českém – díl osmý

22.02.2018 | Alan Babický - Ingolf | publikováno v rubrice Novinky
A A A

Náprava křivdTalent, tělo, dřina, hlava
Osmý díl zábavně přemýšlivého seriálu Alana Babického

Kdyby golf měl čtyři sudičky, klidně by se mohly jmenovat takto: talent, tělo, dřina, hlava.
Máloco je v ČR opředeno takovou mírou „legendizace“ až nepochopení, jako souostroví těchto čtyř pojmů. Kolikrát jste slyšeli, či dokonce řekli:

  • Kdyby ten můj kluk (holka) trénoval, tak mohl být někde jinde…
  • Kdyby měl(a) kvalitního trenéra, tak se dostal (a) tam a tam…
  • Talent je ti k ničemu, když nedřeš…
  • Jsem pocitový hráč, nemusím trénovat…
  • Jak to, že to na konci rundy zkazím, když na rangi lítá jedna jak druhá?
  • Golf je jenom o hlavě…

Pojďme si o tom celém popřemýšlet.

Talent
Velmi často v češtině (v golfu i jinde) čteme nebo slyšíme, že talent je jenom „pár procent“ úspěchu. Vážně? Třeba v angličtině je termín talent mnohem širší pojem zahrnující i kategorie typu „touha po úspěchu“, „vůle obětovat“, „schopnost se vnitřně samorozvíjet“ atd… Navíc existuje kategorie, o které jsem zatím nikdy neslyšel v českém golfu odborně diskutovat a tou je tzv. „schopnost vítězit“. Tedy to extra něco, kdy hráče herní tlak povznese na „vyšší“ výkonnostní stupeň. Bez této kvality vyhrajete jen párkrát a skoro by se dalo říct náhodně (přesněji, když to ti okolo vás trochu na konci pokazí a nebo, když vy máte daný týden zrovna „formu“ a prakticky nevíte, „co se to s vámi děje“ – aneb o tzv. „zóně“ někdy jindy). Obecně se ví, že násobní vítězi mají „prostě“ vyšší statistickou spolehlivost jednotlivých herních činností a tzv. šampióni mají nejen statistiku, ale navíc tu schopnost, že když naroste tlak, tak v drtivé většině případů naroste jejich výkonnost s ním.

A tak třeba taky anglicky uslyšíte mezi manažery a kouči větu: „neudělal žádnou chybu, ale není prostě tak dobrý.“  Trošku se vraťme k minulému článku o tom, o čem je založeno slušné golfové skóre – tedy zahrát v paru – na statistické spolehlivosti hráčových ran (a základní míře herní inteligence).

Kategorie lidí typu Kuchar, Furyk, Stricker a další mají čistě, evidentně a doložitelně vysokou statistickou spolehlivost herních činností. Vyhrávají málo, ale jsou pořád „někde vpředu“. Zcela neomylně „probublají“ každé soutěžní kolo o pár příček výše a pravidelně končí do 6 ran od vítěze. Kde jsou a čím je způsobeno  těch nenápadných 1,5 rány na kolo, které ve finále dávají tak propastný rozdíl?

Hráči typu Nicklaus, Palmer, Player, Mickelson, Langer a pár dalších, jakmile dostanou „nůž na krk“ na posledních devíti jamkách, tak většinou svou hru ještě trochu zlepší a vyhrají. Poznáte tento typ lidí třeba i úspěšností v play off.. jsou lidi, co byli desetkrát v play off a vyhráli jednou. Jsou lidé, co byli desetkrát v play off a vyhráli osmkrát To je ten rozdíl. Jsou zajímavé výjimky: třeba García a Westwood. Jejich dlouhá i krátká hra „naroste s příležitostí“, ale jejich puttování se zhorší.  Jsou hráči typu „the men to beat“, kteří sice měli celkem vše co je třeba, ale jejich přítomnost „ve finále“ vždy vyprovokovala nějakého „nováčka“ k nějakému nadpozemskému výkonu v jednom týdnu a v kombinaci s drobnou chybou „šampióna“ z toho nebylo šampiónovo vítězství. Král na tomto trůnu je Colin Montgomerie a převzal korunu od Grega Normana.

Ti nej z největších šampiónů měli svého času to něco extra. Hogan, Ballesteros, Faldo a výše zmínění tři králové. Kromě Hogena a Falda neměl nikdo z nich strojovou techniku ani strojovou spolehlivost, ale o všech se mezi odborníky říká, že „to prostě nakonec vždycky nějak dotlačili k vítězství“. Třeba Palmer vypadal, že proměňoval putty vůlí…  Seve zahrál par i z pozic, kde se jeho soupeři koukali dabláči hodně z blízka do očí, Nicklaus byl uzavřen v takové kukle „neotřesitelnosti“, že si nepamatoval žádnou špatnou ránu, Faldo nikdy neopominul jediný detail ničeho v přípravě i exekuci a měl neomylnou předrannou intuici…  A všichni neudělali chybu, když na tom záleželo nejvíc.

Já osobně jsem přesvědčen, že na nějakou „základní soutěžní“ statistickou spolehlivost a pro „úspěšnou průměrnost“ si vystačíte celkem bez nadprůměrné dávky talentu. Vítězové, šampioni, hvězdy a legendy mají ale to něco, co se nedá natrénovat a co mají od narození v sobě. Ale i oni dřou strašně a stejně jako ostatní. Někteří odborníci tomu říkají „killer instinkt“, ale je zřejmé, že u každého je to něco jiného.

Woods měl nejlepší statistiky a to něco z něj bylo cítit na 200 metrů. Proto taková míra dominance.

Docela dost „stejné“ je to v tenise. Co třeba chybí Berdychovi, Wawrinkovi a většině dalších věčných semifinalistů? To, co Agassi, Nadal, Djokovic a Federer nafasovali po tunách. Trénujou více? Lépe? Jinak? Ne. Dokonce semifinalisté možná trénujou i víc. Ale….

Proč jsem se takhle neobecně, s konkrétními jmény, rozepsal? Protože typologicky stejné skupiny, ale v jiných četnostech, najdete mezi dětmi, juniory, mezi naší špičkou amatérskou, částečně i mezi profíky (tam je ale situace zkreslená tím, že se jedná o mix trenérů a hráčů, což dává laikovi trochu mylnou představu..) a pozor… i mezi rekreačními hráči. Psychologové říkají, že pokud si potom dítě vybere „vzor“ z jiné než svojí skupiny může pro něj být jeho následování „kontraproduktivní“.

Tzv. talentované hráče domácí, které tady většina lidí plácá po zádech, že zahráli na hřišti, které znají odmala, třeba 2 až 3 rány pod,  skoro vždycky čeká reality šok při vstupu do mezinárodní arény. Připomínám jen, že soutěžní hráč hraje proti paru cca 68 (viz jeden z minulých dílů) a 72 je „dobré skóre, když to nejde“.  Tak jako jsou oni výjimeční doma, tak jsou všichni ostatní na té túře výjimeční u sebe doma. A tak se potkává 200 talentů (a pár netalentovaných dříčů) mírou navzájem srovnatelných a pro golf dostačujících a pak začne rozhodovat to další: technika, taktika hry, strategie, kázeň, životospráva, schopnost těla regenerovat, kvalita tréninku, psychická odolnost na dlouhodobý stres, že chci něco dokázat, často i ekonomický stres na počátcích, třeba i myšlenka, že mě a můj tým musí má hra uživit, schopnost komunikovat se svým tělem, když jsem sám a daleko, schopnost nevzdat to všechno, když jsem to zkazil, když se mi stýská, odolnost odsunout do pozadí všechny nedůvěřivé poznámky okolí, pochlebování pseudokamarádů, mít důvěru ve svou (často i nestandardní) techniku, neposlouchat kdekoho co se metodiky týče, atd atd. Aneb docela dost chytrých věcí na jednoho cca osmnáctiletého jedince. Až teprve na posledních jamkách poslední devítky vypjatého turnaje se vrací na scénu… čistý talent.

Tělo
Na čem je tedy založena schopnost vašeho těla opakovat jeden a ten samý pohyb? Zeptejte se tanečníků, ti mají k této disciplíně nejblíže. Uslyšíte slova v tomto pořadí: nadání, trénink (počet opakování), technická správnost. Docela to zní povědomě, že?

Dovolte mi malé srovnání. Na taneční konzervatoř (balet) přichází každý rok např. 200 cca sedmiletých dětí, které jsou přijaty či nepřijaty dle velmi prostých, čitelných – leč často ne stoprocentně spolehlivých – kritérií: rozsahy pohybu (otevření pánve, provazy, předklony atd) a schopnost třeba jít, běžet nebo tleskat do rytmu…. Následně cca dvě třídy dětí po cca dvaceti kusech nastoupí do každého ročníku. Děti mají stejný rozvrh (tréninkový plán), stejně objemný i stejně intenzívní. Dělají metodicky naprosto to samé, ve stejném čase, ve stejném počtu opakování a ve stejném tempu. Slyší od stejných pedagogů stejné věci, vidí stejné věci atd. Rozvrh je velmi rozsáhlý a prakticky není čas ani prostor, aby děti trénovali sami někde navíc, vedle, jinde a jindy… Na sále jsou nicméně cca osm h denně. Za dva tři roky je každému odborníkovi jasné, kdo z nich se baletem „uživí“ a kdo ne. Za pět šest let je vcelku jasné, kdo bude sólista a kdo bude „jen“ ve sboru. A jednou za dvacet let se v téhle mase objeví talent typu Daria Klimentová nebo Jirka a Ota Bubeníčkovi. (všichni tři světové hvězdy svého oboru na úrovni Jágra, Woodse a Federera).

Když jsem dělal se svými bývalými kolegy tanečníky malý průzkum podobnosti golfového a tanečního tréninku, tak se ukázalo, že tanečník s vyškoleným tělem se naučí metodicky správný švih dokonale za cca 45 minut práce s trenérem před zrcadlem. Všechny části golfového pohybu kromě releasu zápěstí a citu pro švihovou rovinu jsou standardizované taneční prvky a pozice. Jedna baletka se mě po jedné jediné ukázce golfového švihu zeptala, má-li prošvih začít rotací boků (tedy tanečnicky spirálou) a nebo rukama, (tedy prostou „otočkou“). Prostě je to malý kousek choreografie. Pozor, nemluvíme o zasahování míče, tam je přítomna velká porce koordinace očí a rukou a tu tanečníci logicky příliš rozvinutou nemají. Tu mají nepřekonatelnou hokejisté, ale zase schopnost naučit se správný švihový sekvenční pohyb je pro ně skoro „celoživotní dílo“.

Můj oblíbený příměr pro švih vs. trefení míčku je salto na kladině. Salto je nejdříve potřeba dělat do gymnastické jámy plné molitanu, až stoupne četnost dopadu na nohy na rozumnou mez, tak na podlaze se záchranou, pak na čáře široké jako kladina na podlaze a nakonec ti, co umí salto nejpřesněji, ho dokáží skočit na úzké kladině. Někteří nikdy neuděláme ani salto, někteří se nikdy netrefíme na onu čáru dostatečně častokrát, abychom zvládli kladinu… Tady je velký kus  pravdy o principiálně jednoduchém, leč komplexním pohybu zvaném švih, od kterého chceme ale takřka chirurgickou přesnost.

Aneb, pokud nemáte aspoň základní pohybový talent, a pokud vaše tělo a hlava nemají schopnost zpětné vazby z právě provedeného švihu, pokud necítíte, kam se která část těla hýbe, kde se nachází atd… bude ten trénink „dost boj“ bez ohledu na to, kdo vás trénuje, a jak úžasné rady slýcháte. Významnou složkou je něco čemu se říká pohybová intuice nebo inteligence – aneb vaše „tělo“ má samo schopnost přijmuté informace, vjemy z mozku, uší, očí, knih a čehokoliv i svoje vlastní podněty z vlastního pohybu při švihu uspořádat a výsledkem je zlepšení techniky. Geniální samouk.

Individuální povaha golfu a fakt, že při hře je „prakticky“ jedno jak švih vypadá a kudy míč létá, a jde jen o to, kam a jak spolehlivě to někam padá, hodně nahrává právě samoukům s geniální pohybovou kulturou: Arnold Palmer, Vijay Singh, Bubba Watson, Jim Furyk, Phil Mickelson. Podle mě je tato schopnost vašeho organismu nejsilnější ingredience talentu. Pokud ji nemáte, potřebujete trenéra a rady. Vaše tělo si prostě neumí pomoct.

Dřina
Jak naznačuje příklad z konzervatoře, schopnost naučit se rychle, zapamatovat, kreativně uchopit a strojově přesně opakovat správně jeden pohyb je teď a tady rozhodně víc o míře talentu a i když to zní golfově kacířsky, počet opakovaní je trochu „druhý“.

To, co tanečníci dávno vědí, golfisté začínají v těchto letech objevovat. Tento názor podporuje i nejmodernější náhled na „kognitivní“ golfový trénink… kde tuny odšvihaných míčů bez zapojení mozku nejsou již to nejmodernější cestou vpřed.

Pozor, toto ovšem platí až od určité úrovně, aneb talentovaní lenoši nejásají, určitý počet opakování je třeba vždy. Třeba Mickelson (kategorie velkotalent) hraje kolem 1500 krátkých ran v tréninkovém týdnu. Tiger švihá v tréninkovém týdnu denně 600-900 míčů.

Pár náhledů na to jak to vypadá mezi opravdu špičkovými golfisty. Hvězda Martin Kaymer strávil kdysi na Progolf Tour asi 6 měsíců, vyhrál právě tolik turnajů kolik bylo třeba k autopostupu na Challenge a tam toto zopakoval a během prakticky 14 měsíců byl na European Tour. Rafa Cabrera-Bello byl na Challengi také rok a prakticky během tří let od jeho hry na Challengi na Ypsilovnce z něj byla prakticky světová hvězda. Další střípek. Rory Sabbatini, pár týdnů po rekonvalescenci ze zranění krční páteře přijel předloni na charitativní turnaj na Penati. Penati bylo ostříhané pro rekreační provoz. Bez cvičného kola a bez drivingu zahrál jen podle birdie karty 63 ran ze zadních odpališť.

Aneb na Tour de France je průměrná rychlost ve dvěstěkilometrové etapě cca 50 km v hodině. Když našinec jede na kole z kopce 40, tak má pocit, že vzlétne…

Takže český model, který vídávám od 94. roku, rozespalá snídaňka kolem 8.00, potom kyblíček, potom 18 jamek ve volném tempu, po obědě a kávičkách patovací soutěž nesmyslných puttů, a potom někteří ještě dva kyblíčky míčů, notabene prosezených na bagu s mobilem v ruce, rozhodně není míra dřiny pro dostání se na světovou úroveň. Nejhorší je, že pokud nějaká individualita mezi juniory se začne chovat jinak, stane se často terčem nějaké varianty posměchu. A nakonec ho tým strhává k „nečinnosti“.

Pokud jste měli tu možnost, všimli jste si někdy, že spousta zahraničních soutěžních hráčů jde po kole ihned na driving či putting grýn a teprve potom na oběd? To má v sobě dvě pravdy: lepší management přísunu energie během kola a jiná tréninková, pracovní chcete-li, mentalita. A většina našich jde na oběd a klubovnou dlouho zní halasné předhánění se, kdo měl divnější to či ono, průstřely lesů atd atp. A cizinci zatím trénují…

Nelze samozřejmě generalizovat, ale je třeba zajímavé vidět, že tuhle rutinu dodržuje – třeba pro někoho překvapivě – Roman Šebrle. Profesionální sportovec, světový rekordman a olympijský vítěz. Nejdřív trénink, potom vše a všichni ostatní.

Rory McIllroy chodí denně ráno v 6:00 běhat, pak do fitka a to třeba i před finálovým kolem Masters, kdy startoval ve 14:20. Tiger hraje denně maximálně 9 jamek. Hra jako taková, je časově strašně náročná. V kvalitním tréninku pálíte 2-3 míče za minutu. Ano, jistě záleží na fázi tréninku, ale snad je jasné o co tu jde.

Za loňskými úspěchy a „proměnou“ Standy Matuše stojí „prakticky jen“ změna denního a týdenního režimu a posun tréninkového plánu směrem k tourovému standardu, který jsme mu v Prague Golf Teamu naordinovali před necelými třemi lety. Standa ho bez řečí přijal, protože se nechal přesvědčit a i sám si uvědomil – a i viděl v cizině –  že tzv. „českou cestou“ už to dál nepůjde. Posun jeho standardního výsledku pod par se dostavil za 16 měsíců. Letos ale přijde teprve křest opravdovým ohněm, protože se potká s další 250 talenty trénujícími ve stejném režimu. Německá Progolf tour je přece jen otevřenější formát.

Pamatuji si, jak jsem někdy v roce 2000 četl rozhovor s jedním za našich nejuznávanějších trenérů, kde řekl, že ta a ta české tehdy nadějná hráčka je obdivuhodná, protože vydrží sama na drajvingu i dvě hodiny trénovat… dodnes mi ta „krajová absurdita“ zní v uších. Faldo trénoval v devadesátých letech přes 1000 míčů denně. Ano, dnešní názory na kvantitu tréninku jsou trochu „vědečtější“, ale dvě hodiny na rangi denně je stále žalostně málo. Kromě švihu navíc máte nízké krátké rány, vysoké krátké rány, nácvik kreativity, odhad vzdálenosti, bunkery a patování, které sice jde natrénovat nejrychleji, ale stále zodpovídá za polovinu skóre cca 75% hráčovy psychické pohody a tak je nesmírně důležité. Ještě fitko, ještě kardio a ještě regenerace. Tak jako jiným profíkům v jiných, i nesportovních, oborech zbude ze života cca hodina před usnutím. Ano, to je realita. Vše musí být obětováno, jinak to dnes nejde. Golfová pracovní doba nekončí v 15.00, protože chci jít s kamarádkou na rande, protože prší, protože mě bolí nožky z ranního běhu…

I profesionálové jiných oborů trénují osm hodin denně, 5-6 dnů v týdnu. Jinak to prostě nejde. Ano prvních pár měsíců všechno bolí a nic nefunguje a ovoce není ani vidět ani cítit. Ale pak to přijde. Pokud na to hráč má. Celý herní systém jedince se posune na jinou úroveň. Viz Standa. Tímto mu skládám velkou poklonu a jsem rád, že jsem u toho byl. Jako první se systematicky vypracoval tam, kde chtěl být. Odspoda. Spravedlivě. Jako románový hrdina. Pár měsíců před vznikem Prague Golf Teamu jsme spolu hráli finálové kolo na Czech PGA Tour na Kaskádě. Bylo mi ho až líto, jak vše v jeho herním projevu vypadalo beznadějně. O deset měsíců později vyhrál první turnaj na Progolf Tour. Zahrál asi 20 birdie za 3 kola v Haugschlagu.

Při rozhovorech se špičkovými světovými hráči zjistíte, že mluví o věcech v technice a v letu míče „pro ně běžných“ a lidé, co trénují 200 míčů denně neví, že takové vjemy a pocity a úroveň detailu vnímání golfu vůbec existují.

Hlava
Je málo dnů, kdy nezaslechnu z úst rekreačního hráče, že by potřeboval „vyměnit hlavu“.

Netřeba. Golf na rekreační úrovni je o hlavě mnohem méně než by rekreační hráči rádi viděli. Dvě třetiny vašeho golfu jsou jen o kvalitě vašeho pohybu, přesněji a schopnosti vašeho těla opakovat jeden a ten samý pohyb. Pokud hrajete golf už 4 roky, jedenkrát týdně dva košíky míčů a jeden až dvakrát týdně 40 ran na hřišti tak nemůžete čekat, že vaše tělo bude milimetrově přesné spolehlivé soustrojí. Zbylá třetina je self a course management – viz minulý článek.

Je takřka irelevantní jak dlouho se na ránu připravujete, je jedno na co budete při ní myslet, je prakticky jedno jak moc či málo se budete soustředit. Rotace trupu bude pokaždé jinak velká, pokrčení kolen během švihu bude pokaždé jiné, stabilita osy, kolem které se otáčíte, nebude dostatečná, abyste pár centimetrů velký míček trefovali prakticky na 2 mm přesně holí dlouhou přes metr. A to předpokládáme, že hůl  perfektně držíte a pokaždé stejně stojíte. A finálně, to celé udělá vaše tělo každý den a skoro každý švih jinak rychle.

Zkrátka přesně tak, jak prostě rekreačně běháme, hrajeme fotbálek, lyžujeme a nevím co ještě. Prostě jak se říká, co švih, to originál…. S tím vám tzv. hlava nepomůže. Všimněte si, s jakou samozřejmostí řídí auto v hustém městském provozu taxikáři, a jak víkendoví řidiči z venkova…. I tam je kusy pravdy o tom, že rekreační golf není o hlavě.

Malé srovnání, kdysi jako žáček jsem hrával trošku hokej. Pomineme li nánosy času, jakž takž umím základy většiny bruslařských dovedností cca HCP 18-)). Zatočím kam chci, ale pomalu a později a občas padám. Vím, kam mám jet, ale občas mě ta fyzika holt táhne jinam. Jednou z deseti pokusů se mi podaří poměrně pěkně vystřelit, rychlost puku na úrovni mladšího dorostu. Tři z deseti těchto letících pokusů potká cestou branku. Cca HCP 24. Pokud při vehementnější střele neupadnu…..-)) Zní to jako popis rekreačního golfu? Tak a teď si představte, že takovémuto vášnivě ale nešikovně hrajícímu hokejistovi nasadíte tzv. „hlavu“ Jardy Jágra…. Budou nohy lépe bruslit? Ne. Budou ruce lépe střílet? Ne. Možná budu hrát lépe pozičně a třeba se tolik neuhoním. A budu asi líp bránit, když někdo pojede dostatečně blízko kolem mě…. -))

Aneb, tak jak se vám dařilo v tanečních, tak se vám bude dařit na golfu. Princip absorpce pohybu při švihu je stejný, jen pohybů při golfu je výrazně méně, ale zato musí být přesnější.

Hlava je na golfu dobrá k tomu, že je třeba přesně rozumět, jak má při švihu která část těla fungovat, jak se to či ono nacvičí a jak zkontroluje. Proto je dobré mít kvalitního a golfově sečtělého trenéra. Potom potřebujete zrcadlo a video, abyste se podívali, jestli to, co si myslíte, že v pohybu děláte, v něm opravdu děláte. I školení tanečníci se sami přistihnou, že dělají něco jinak, než to cítí.

Z kvality, rozuměj opakovatelnosti, vašeho golfového pohybu vyplývá ona statistika, o které jsme mluvili minule a které je krátkodobě neporazitelná. Jedině systematickou úpravou pohybu se dopracujete zlepšení konzistence a změny statistiky. Směry úpravy pohybu jsou prakticky dva. Naučení se nové dovednosti a její „přejití“ do krve. Naučení se dovednosti je opakující se koloběh pochopení, zkouška, nácvik, provedení, analýza a znova a znova a znova. Při plném vědomí a účasti mozku a senzorů. Fáze přejití do krve je více o čistém počtu repetic, ale i ty je třeba hlídat. Obvykle musíme počítat cca 10 – 15 000 opakování než se dovednost stane návykem a bude se dít „automaticky“. Přestanete myslete na to jak, ale kam.

A až budou vaše herní statistiky na úrovni, že minete cca čtyři ferveje z 12, 5 grýnů v regulaci, přihrajete si třikrát z pěti minutých grýnů do dvou metrů a na třinácti grýnech zasažených v regulaci se čtyřikrát trefíte blíže než pět metrů… a to den co den, kdekoliv na světě, začnete řešit, jaký vliv na techniku mají ambice, frustrace, zklamání, snaha, moc málo soustředění, příliš mnoho soustředění, únava, vnější vjemy a spousta dalšího. Hra se teprve tehdy posune ze hřiště mezi vaše uši.

Do té doby je to „hardware bejby“.

.
Babicky1001Alan Babický

.

.

.

.

.

Náprava křivd na golfistovi českém:

Díl první: Malej, ale náš

Díl druhý: Amatér na plný úvazek aneb sbírka dvousečných mečů

Díl třetí: Profesionál, tělocvikář a to všechno okolo

Díl čtvrtý: Golf a marketing

Díl pátý: Držte si klobouky… aneb tempo hry

Díl šestý: Design není údržba, design není okolní krajina…

Díl sedmý: Vojevůdce nebo gambler

.


Ing. Alan Babický, MBA je představitelem servisní a poradenské společnosti Ingolf. V minulosti působil jako ředitel marketingu společnosti Pepsi Cola. V Česku a v Číně pořádal akce GolfWeek, během kterých představil Ernie Else, trenéra Tigera Woodse Hanky Haneyho, Darrena Clarka, Alexe Čejku, Kláru Spilkovou.
V letech 1999 až 2016 působil jako golfový komentátor a analytik české verze Eurosportu.
V letech 2007-2009 působil jako šéftrenér juniorské golfové reprezentace Slovenské republiky. Je spoluautor konceptu a organizátor Mezinárodního mistrovství České republiky středoškolských družstev – PB Středoškolského poháru.
Publikoval více než 300 výukových, odborných i populárně naučných golfových článků doma i v zahraničí. Přeložil 14 titulů odborné golfové literatury včetně dvou vydání Velké golfové encyklopedie golfu, USGA Manuálu pro normování hřišť pro Českou golfovou federaci a také Malé červené knížky Harveye Pennicka. Babický je autorem designu hřiště Barbora Golf Resort v Teplicích.
Je členem české PGA se statutem Head Pro.

.