Mladé Buky obarvení od 20. 8. 2018
obarvení Mladé Buky od 20. 8. 2018 pravá
obarvení Mladé Buky top od 20. 8. 2018

Alan Babický: náprava křivd na golfistovi českém – díl jedenáctý

30.04.2018 | Alan Babický - Ingolf | publikováno v rubrice Novinky
A A A

RukaNebeVoidTygr se v myší díře nerodí
Jedenáctý díl zábavně přemýšlivého seriálu Alana Babického

A máme tady poslední psaný díl. Aspoň na letní dobu. A je úplně jiný. V jedenácti vydáních jsem takřka pokryl škálu všech velkých témat, která trápí český golf. Aneb vše, co je u nás v golfu nějak a s mírnou nepřesností řečeno, všude jinde jinak. A my si myslíme, že to tady je tak správné, a to většinou proto, že vlastně nevíme, že to jde i jinak… a divíme se, že tohle nejde, tamto nefunguje, děti se nehlásí, dospělí nechtějí platit atd, atp…

Téma dnešní se svým pojetím liší. Všechna ostatní byly objektivní pravdy, ať se to někomu líbilo nebo ne, podložitelné výsledky a dokumenty. Dnešní téma bude pro většinu lidí nové, velmi nehmatatelné, ale shodl jsem se na něm s tolika velmi zkušenými, přemýšlivými a povolanými lidmi, že si za ním odborně velmi stojím.

Český golf už má skoro pocit křivdy, že stále nemá svého Tigera, nebo Alexe Čejku, alespoň. Vždyť přece děláme všichni všechno pořád proto, aby se ten talent našel a prosadil. Ano, je tu Klára Spilková, ale ta nemá moc z toho, co se zde obecně považuje za předpoklad a zase má pár věcí, které jsem u jiných místních nadějí neviděl.

Aniž bychom se vrtali v tom všem, jestli: musí být rodiče golfisté? Musím studovat v USA? Musím být v teple celou zimu? Musím mít světového/cizího trenéra? Musím mít švih jak z učebnice? Dá se schopnost hrát dlouhé rány nazvat talentem? A pár dalších pseudomanter, které se tady pořád papouškují.. Pojďme se dnes zamyslet nad něčím úúúúplně jiným. Mentalitou a výchovou národa a její vhodností pro striktně individuální sport jako golf.

Příběh první: kdysi dávno, někdy kolem 97, jsem si na prvním zahraničním velkém turnaji všiml drobných signálů a odlišností v projevu zahraničních hráčů z opravdových golfových zemí a našich hráčů. Už v roce 96, když jsem Keithu Williamsovi překládal na soustředění české repre, mi řekl větu, že techniku mají Češi srovnatelnou s našimi (myslel anglány). Řekl mi ji v soukromí a nemělo to žádné PR zabarvení.

Příběh druhý: v roce 98 – V té době jsem měl za sebou asi 6 výjezdů na velké mezinárodní akce, kde často hrály i dnešní profihvězdy a na Poháru mistrů evropských zemí v Římě jsem se 3 hodiny koukal na trénování britského týmu. Opravdu nešvihali lépe než naši kluci a nebyli ani delší atd.. Ale přesto bylo něco strašně jinak, na každém kroku, slově, pohybu… A to už jsem to viděl, už jsem o tom byl přesvědčen… Ještě jsem nevěděl, co to přesně je, a hlavně jak to vzniká a pár dalších věcí jsem neměl domyšlených, ale bylo „to“ tam.

Příběh třetí: při studiu v USA na počátku 90. let jsem se na vlastní kůži seznámil s tzv. komparativním systémem hodnocení vs. náš absolutní systém hodnocení. Aneb ve většině západních zemí musíte být na určitém místě v pořadí výsledků ve třídě, abyste dostali Áčko, Béčko a další méně hodnotné známky. Četnost je dána Gaussovou křivkou – pokud je ve třídě cca 30 dětí jen asi pět nejlepších mohou mít Áčko (prosím nechytejte mě za počty, jde o něco jiného, dík-)). O něco málo víc může mít Béčko atd. U nás je vždy napsáno dopředu např. kdo dosáhne 90 bodů ze sta, má Áčko, klidně celá třída. A hlavně na projití stačí 60 bodů bez ohledu na to, kolik lidí je nad vámi či pod vámi. V komparativním systému jsem jednou za 76 bodů ze sta jentaktak dostal béčko – těžký předmět. A jindy za 88 bodů céčko. Aneb, v komparativním systému zuří od mala soutěž individualit a hon všech vpřed, protože do poslední chvíle není jasné, jak dopadnete, protože nevíte jak úspěšní jsou ostatní… A velmi efektivně systém také bojuje proti opisování od kolegů a dalším školním nešvarům. U nás náš systém podporuje průměrnost a snahu se schovat v davu, který mě snad někam vyhoupne, a když ne tak aspoň nebudu za lempla sám. Asi nejhorší je na něm to, že ti, co jdou svou cestou, jsou výjimeční a nebo jsou nejlepší jsou často terčem posměchu a útoků ze všech stran „majoritou“ a neustále stahováni do bahna a šedi průměru. A nad tím vším, a později na začátku kariéry, ještě nepochopení českých nadřízených a jiných autorit, třeba i trenérů a starších hráčů. Aneb, to skoro nikdo nevydrží a nakonec se nechá zfackovat na „šedou myš“, aby měl klid.

A sami si odpovězte, který systém děti lépe připraví na nikdy neutuchající boj o cut, na golfu i v životě?

Golf je zlý, krutý, nespravedlivý a je velmi náročný na psychickou odolnost jedince. A schopnost maximálně se věnovat svému výkonu, věnovat se konstruktivně své cestě v kariéře a nepochybovat o ní. A dřít navzdory všemu v cestě a všem negativním našeptávačům, vnitřním i vnějším. Viz jeden z předchozích dílů o sudičkách výkonu.

Příběh čtvrtý: asi spousta z vás si, také jako já všimla, že hodně našich sportovců vyrostlo o level a víc, až když strávilo hodně času v zahraničí a nasákli „svobodu mysli a sebevědomí“. Během života jsem se díky řízení osudu seznámil s pár opravdu mezinárodně megaúspěšnými Čechy v disciplínách, které jsou „značně“ individuální. Od režiséra, přes hokejisty vyniknuvší „až venku“, přes tenisty až po golfisty…. Všichni „to něco“ měli. A všechny světové hvězdy toho či onoho oboru, se kterými jsem měl tu čest. A poprvé jsem o „tom“ mluvil s Ivanem Lendlem někdy kolem roku 2000 při hře na Karlštejně. Když jsem po monologu na toto téma klesnul hlasem, zcela bez rozmýšlení odpověděl: No jasně, to nevíš? A vybalil na mě historky a příklady na stejné téma z jiných „neindividualistických“ zemí. Petr Korda o pár let později měl velmi obdobnou reakci. Jeho Jessica se nikdy nepoflakovala po areálu s mobilem v ruce a bez cíle. Přijeli, odtrénovali a odjeli, neošidili ani trénink, ale ani volno. Nikdo nedostal víc času, než oni chtěli. A mnoho dalších slavných v letech následujících mi potvrdili správnost tohoto směru mého uvažování. A s některými nejbližšími z nich už je po letech pozorování a vnímání absence „toho něčeho“ považována za jasný fakt a danost našeho národa a důvod neúspěchu v golfu. A jsem přesvědčen, že to, že bydlí většina opravdových českých hvězd v cizině s tou návaznou  „klacky pod nohy“ atmosférou tady prostě souvisí.

Příběh pátý. Před asi deseti lety jsem se zabýval studiem tunelového vidění a podprahovými vlivy na golf a zrovna v tu dobu bylo tunelové vidění tak krásně umělecky dokreslené ve filmu Bobby Jones, Strike of a Genius. (Odpal génia se to snad česky jmenovalo).

Nelze nezmínit, že v tomto filmu se stala jedna dnes již kultovní věc: autor překladu scriptu neznal význam výkřiku „fore“ v golfu a tak ho přeložil jako“čtyři“ (fore a four má skoro stejnou výslovnost). Takže, když někdo z hráčů zahraje do lidí a v originále křičí „fore“ v českém dabingu tam někdo huláká „čtyyyřřřřiiiiii“… -))))))) A pokud hrajeme s přáteli, používáme to zhusta.

Tunelové vidění je schopnost zapomenout to co je okolo, díky tomu, že se vehementně celá vaše mysl věnuje jednomu specifickému cíli. Zhruba ve stejnou dobu se mi dostalo do ruky jakési pojednání o variantách ve výchově dětí a jejich následcích. A tam bylo mj. napsáno, že některé kultury říkají dětem většinou, co mají dělat nebo musí dělat (tzv. pozitivní motivace) a některé jiné kultury jim pouze definují, co nesmí (negace). Slyšitelné, viditelné i hmatatelné projevy najdete všude. I jen třeba jaký rozdíl je ve formulaci i takové „prkotiny“ jako návěstí a směrovky (i na golfu). V češtině je vše zákaz. Nevstupujte, nešlapte, nesedejte…. V kvalitní angličtině je vše striktní doporučení toho druhého (správného)… Zákaz odbočení vlevo vs. Keep straight. Nevstupujte na trávník vs. Stay on the path. A milióny jiných, všude. I v gramatice jazyka. Když si toho začnete všímat v širším kontextu, dostanete z té obludnosti husí kůži.

Dobrý golf se bez tunelového vidění nedá hrát. Tunelové vidění ale nelze donutit „přejít do krve“ u mozku, kterému jeho pole působnosti a „správné směry“ vymezovaly jen červené plochy kam „se nesmí“. Schválně poslouchejte české rodiče malých dětí: nedělej, nesedej, nesahej…. A pokud se máte trefit mezi rybník a aut, musíte mířit na bod na ferveji mezi. Pokud si Váš mozek podvědomě myslí nesmím doleva nebo nesmím doprava, je zásah na střed mezi pouze statistická výjimka.

A příběh poslední. „To něco“ už jsem měl ve své hlavě pěkně prostudované, načtené a kapacitami s mezinárodními kariérami stokrát potvrzené. Mezi dětmi na golfu jsem pak hledal už jen toto a pohybový talent. Když jsem v roce 2009 v létě pořádal International GolfWeek na Zbraslavi volal mi Karel Vopička, tehdy sportovní šéf ČGF, jestli bych do exhibiční hry s Alexem Čejkou a Simonem Holmesem nevzal jakousi malou holku, Kláru Spilkovou. Kláru jsem neznal, nikdy neviděl, ale Karel tvrdil, že má talent. A tak vzal. Na druhém odpališti přišel ke Klárce nějaký divák a ptá se jí: Klárko, máš takovej širokej postoj, to je schválně? A miniKlárka o asi 40 kilech naprosto rozhodně odpověděla: ano, na drajva vždycky. A klesla hlasem. Bez stínu otázky, pochybnosti, zaváhání a studu. V tu chvíli jsem strnul a věděl, že ona má „to“. A věděl jsem, že by to mohla někam dotáhnout. Víte proč? Přesně tu samou větu s přesně tou samou intonací jsem slyšel téhož roku v dubnu na Masters: Rory McIllroy stál v brýlích, nátělníku a trenkách u krbu a pohrabáčem ukazoval mým klientům ze Slovenska jak hrát bunker… kdybych to neviděl, taky bych tomu nevěřil, nebojte. A jeden z nich se ho pak z ničeho nic zeptal, a takhle široký postoj máš i na drajva, že jo? A Rory vypálil: ano, na drajva širší postoj vždycky. A klesl hlasem. Bez stínu otázky, pochybnosti, zaváhání a studu z toho, že krátká odpověď tazatele neuspokojí. Bez komplikací. Až arogantně. Aneb jeden střípek „toho něčeho“ je neotřesitelná víra a schopnost „mít to v hlavě jednoduchý“. Když jsem později pro Kláru pracoval tak se ukázalo, že „to něco“ fakt má. Tehdy to neuměla ještě dokonale ovládat ani využít, až loni se mi zdá, že v tomto ohledu prozřela. Sama o tom dokonce mluvila.

Když si tyhle příběhy a body propojíte a pořádně promyslíte a budete jejich „následky, důsledky a přítomnost“ sledovat v různých zemích světa a pospojujete tyto ostrovy do kontinentu v typologii osobnosti normálního Čecha, dojde Vám obludnost toho celého „systému“.

A tak největší křivdou na Golfistovi českém či chcete-li, na našich „špičkových“ hráčích je, že jsou vychovávání tady u nás, uprostřed toho našeho znormalizovaného všeho. I když s láskou našimi rodiči, ale oni to taky jinak neznají, nebo neměli. Všechno to upozaďování mladých, buzerace kvůli třeba nezdravení (jsme jedna z mála zemí světa, kde se při příchodu někam mezi lidi neznámé, zdraví), ponižování dětí, a mraky chybných klišé ve výchově mladé osobnosti…

Pro golfové účely jsem „tomu něčemu“ jsem asi před 12 lety dal název „herní projev“. Je to organický spletenec následujících věcí:

  1. určité vlastnosti osobnosti: exhibicionismus (v golfu se projeví mj., tak, že lidé s pozitivní dávkou exihibicionismu švihají lépe, když na ně kouká hodně lidí), snaha vyniknout, soutěživost, narcismus, a spousta dalších, v české kotlině veskrze negativně vnímaných věcí,
  2. víry v to, co dělám a jak to dělám, hroší kůže a schopnost neslyšet a nevidět kritiky
  3. dlouhodobá neotřesitelnost, že já mohu být ten, kdo to dokáže (Tiger si taky nedříve jen myslel, že to dokáže, než to dokázal)
  4. sebejistoty, kterou „středoproudí našinci“ tak často nazývají arogancí
  5. mít v hlavě zakódováno pro rozhodující moment: „tak, super, kvůli tomuhle trénuju, a teď se dívejte, JÁ vám to ukážu“ vs. „proboha, co mám dělat, abych to nezkazil, támhle kouká táta, máma, trenér, a další lidi…“
  6. schopnost nevnímat okolí ať si říká nebo píše, co chce…
  7. nemít snahu zavděčit se každému
  8. nebrat ohled pořád na něco a někoho, přesněji jen do té doby, než to začne omezovat jeho samotného…

V mezinárodním golfu jsou ty rozdíly mezi našimi a špičkovými cizinci u juniorů i dospělých tak vidět, až je to dech beroucí. Naši hráči jdou na odpaliště zamlklí, rudí, vystresovaní a za provazem jsou rodiče a trenéři ještě zaťatější a furt na ně něco gestikulují.. naši vždycky všem uhýbají, vždycky sledují cizí míč, nikdy se nikam necpou…. Ano, dalo by se napsat, příliš slušní, příliš uctiví, až po „ze všeho tak vytřeštění, že zapomenou na svůj cíl a výkon“.

Jakákoliv diskuze o těchto tématech je vždy u nás svízelná, protože útočíme na naší podstatu. Je mnoho lidí, kteří to nevidí, necítí a nikdy nezažili jinak, sami v tom léta žijí. Málokdo dokáže svůj „background“ opustit a dívat se na sebe zvenčí…

Pamatujete si, jak kdysi čeští hokejisté skoro nikdy nedokázali vyhrát, když dostali první gól a hned na ně lehla deka? A pamatujete si, že od doby, kdy kluci začali hrát v NHL se to změnilo a dneska je to prakticky jedno, skoro je lepší když Češi dostanou prvním gólem „wake up call“?

Všimli jste si jak si skoro každý Čech po setkání s někým slavným a úspěšným v golfu nebo individuálním sportu se ho snaží „strhnout na svou úroveň“ a říká: on je to takovej normální kluk (holka)… A v cizině si každý po setkání s hvězdou zachovává „respekt“ a snaží se zjistit, co ta hvězda udělala jinak, aby se stala hvězdou? I tam je kousek mozaiky.

Všimli jste si třeba také, jak v pořadu Superstar u nás nikdy nevyhrála nejvýraznější osobnost z finále? Prostě česká nátura není připravena tolerovat „výraznou nebo jinou osobnost“ a proto ji nemůže ani vygenerovat. Pro striktně individuální sporty je ovšem takováto osobnost potřeba…

Viděli jste film o Niki Laudovi? Bjornu Borgovi? McEnroovi? Ano, jsou to filmy, ale, každý udělal někdy nebo pořád něco, co by myš ze stáda nikdy neudělala. A ne až poté, co byl hvězdou, před tím…

Všimli jste si také, že čeští reprezentanti na významných mezinárodních akcích skoro vždy zahrají na první jamce bogey? A všimli jste si, že skoro žádný Čech se ke konci finálového kola nezlepšuje tak, jak to vidíme u superhvězd?

A teď test pro všechny. Přiznejte si, vadí vám výrazné osobnosti? Třeba výrazný vzhled, hlasitá mluva, jasně formulované názory, neotřelé postupy, zdánlivý nerespekt z autorit, česky byste řekli frackovství a fouňovství atd atd? Vadí, že? Ale proč vlastně?

Protože nás naši rodiče takhle vychovali… Takže svoje děti takto taky nevychováte. Jenže individuální sport potřebuje takovéto lidi. Samozřejmě tam musí být i talent, píle a kázeň. Dominantní otec nesmí svou ratolest dennodenně zadupávat do země. Musí z něj vychovat minimálně „soka“ sobě rovného. Petr Korda byl na Jess na „naše poměry“ strašně tvrdej. Ale nikdy ji neponižoval.

Podle mého soukromého mnohaletého pozorování jsou Američani, Francouzi, Španělé jsou ve svém herním projevu podobní a mají ho založený na neotřesitelné víře v sebe sama. Tak se i chovají, tak i mluví, tak i hrají. Mají svůj názor a nebojí se ho před nikým říci. Zeměkoule se zastaví, když založí za míč. Nikdo jim nikdy nedal facku za odlišný nebo vlastní názor. Nikdo jim nikdy neřekl, že jsou debilové, protože mají jiný názor nebo vynadal, protože udělali chybu, i když se moc snažili. Naopak, mít svůj jiný názor je kvalita hodná obdivu kdekoliv za Aší a oceánem dvakrát. A když už všechny zdroje dojdou, ještě zbývá určitá pozitivní porce narcismu.

Britové a Skotové mají historický sklon k sarkasmu a suchému humoru, který se opírá o nadhled, a dost pomáhá zvládat stresy a eskapády soutěžní hry. Dopředu čekají, že se něco pokazí a tudíž je to nepřekvapí. A nevyviklá.

A Skandinávci jsou „od přírody uzavření, sveřepí a dost flegmatici“, takže je něco na golfu jen tak nerozhází.

V tomhle se tyhle tři skupiny liší. Žádná jiná „národnost“ celkem v golfu nedominuje. A všichni mají doma komparativní systém a žijí v systému, kde se odlišný názor nerovná automaticky „debilitě“ oponenta. Všechny golfově kvalitní národy „jako jeden muž“ pak působí ve srovnání s našimi hráči na hřišti, výrazně bezohledněji, sebestředněji a bez jakéhokoliv pocitu ustrašené zodpovědnosti ke komukoliv, čemukoliv, ale zároveň překypující touhou nedat nikomu ani milimetr a všechny seřezat „jak metr dříví“… A to vše podlité šťavnatou porcí toho dobrého z exhibicionismu u všech zmíněných…

Samotný fakt, že většina těchto slov v češtině – jako sebevědomí, tvrdost k sobě a okolí, neústupnost atd… má pro nás „negativní a pejorativní“ nádech potvrzuje vše výše vyřčené, že?

Při práci pro Prague Golf Team jsem tehdejším jeho členům S. Matušovi, F. Mrůzkovi a M. Novému sepsal všechny možné tyhle netechnické postřehy a rady na papír, bylo toho 3 stránky A4. když jsem jim to odpřednášel, tak na mě koukali „jak když jsem spadl z Marsu“. A myslím, že kdyby mohli, tak mě poslali někam. Ale za půl roku jsem se nachomejtl k debatě mezi Standou a jedním z kluků, kdo hráli European Tour na Albatrossu a Standa potvrzoval klukům polovinu z těchto bodů, protože nedostal kartu a nehrál a viděl to všechno na vlastní oči v podání našich společných kamarádů…

Lidé úspěšní v individuálním sportu, jako je golf, jsou jiní. Nelze na ně uplatňovat týmové postupy, nelze je stavět do řady, nelze je všechny „oslovovat jedním jazykem“. To, že Češi radši trénují ve skupině než sami, je pro mě osobně také spojeno s určitým „nedostatkem individuality“. Profesionální golf je sport samotářů, individualit. Otřískaných prohrami a schopností nebát se švihnout, když jde o všechno a prohra je stejně těsně blízko jako vítězství. Prostě hráč, sebedůvěra postavená na kterémkoliv z těch výše uvedených „slov“…

Greg Normam, Patrick Reed, Victor Dubuisson a většina dalších „charismatických a výjimečných“ by nikdy se svým postojem k ostatnímu světu českým systémem neprošla, pokud by ho nezlomili doma ani ve škole, určitě by se dostal do nějakého týmu, kde by ho měřili stejným metrem jako všechny ostatní. Ano, byli by z nich nakonec v našem pojetí „hodní normální kluci“, ale taky by nikdy nic nevyhráli. Patrik Reed nedal svým rodičům vstupenky na Masters, protože nemají rádi jeho ženu…. Victor přišel na vyhlášení Mistrovství světa družstev amatérů v teplákové soupravě, protože měl dohodu s Lacoste. Ivan Lendl úmyslně nerespektoval dresscode svého oděvního sponzora a úmyslně nosil každou ponožku jinou. Tiger hraje od počátku kariéry divadlo gest, pohybů a pohledů a prefabrikovaných odpovědí, a dělá se „tajemnej“ až je to svým způsobem úsměvné. Pokud už nikdy nebude hrát tak jak hrál, není to kvůli ničemu jinému, než že si nasypal sám sobě příliš popela na hlavu a udělal ze sebe „trochu šedou stádní myš“ z původního neporazitelného a nezničitelného monstra parametrů Vetřelce s pocitem „předurčenosti“, který z něj prýštil na počátcích kariéry, kdy ještě neuměl tolik s médii… vzpomeňte větu, pozdrav „Hello World…“ po prvním profi vítězství. Vzpomeňte hlášku, že je rád, že mu dnes na vítězství stačila jeho B hra. Představte si, že by to řekl Čech před partou českých novinářů… A v cizině takovéto hlášky tvoří pozitivní auru té hvězdy. Tiger nyní ztratil tu míru intimidace, kterou ochromoval každého soupeře na vzdálenost 200 metrů a pěti ran na leaderboardu. Chtěl zachránit rodinu a neztratit soudní kontakt s dětmi, ok, já vím, ale…. Norman celou kariéru před každou ránou z roughu, když ležel míč špatně, nejdříve za míč založil trojku dřevo až pak tu hůl co s ní šel hrát… Je to na samé hranici pravidel, ale především to ukazuje, jak moc je ochoten stát mimo dav. Myslíte, že mu to nikdy nikdo neřekl? Jim Furyk by tréninkovým systémem naší země neprošel, protože nemá „ten nějaký“ švih a byl by „znormalizován“. A nebo by sám začal předělávat „protože se mu děti smáli“. Co případ, to naší „čecháčkovskou optikou“ nestravitelný exot. Koneckonců i Jarda Jágr byl v dobách výjimečnosti úplně „jinej“ než ostatní a také na něj nešlo „uplatňovat týmové metody“. A když už jsem u toho, Petr Nedvěd sedával na židli, zatímco zbytek týmu byl na střídačce na lavici. Malou Jessicu kdysi odvolal Petr z mistrovství republiky na jamky před finále, kam se probojovala, protože „na velké vítězství má ještě čas a je malá mohlo by se to na ní fyzicky podepsat“. Kterej českej táta by to dokázal udělat? A víte, proč nehraje za ČR?

Aneb za posledních pár let v ČR skončilo několik až úžasných projektů péče o nadějné hráče právě proto, že majitel (a přece ten, kdo platí, rozhoduje) chtěl z party golfových možnánadějí, které byly veskrze „velmi osobité“ udělat armádu normalizovaných jedinců. To v individuálním sportu prostě nejde. Pozor, nezaměňujme tuto „osobitost“ se snahou vyhnout se tréninkové práci a lemplovstvím v přístupu. To je hluboký omyl, který se u nás často děje. McEnroe byl nezvladatelný každým coulem, ale dřel stejně jak ti netalentovaní…

Naši rodiče pořád mění dětem jejich trenéry, ti jim stále mění švih, všichni hledají tajemství švihu, po jehož odhalení bude dítě hrát 65 až do skonání světa…. Všichni furt všechno řeší, na dítě je tisíc vlivů a ten malý človíček si nedovolí vzdorovat, rodiče mají fůru prostředků, jak jeho vnitřní já zlomit. Když přišel mladý Faldo za Nicklausem, přesněji pozval ho na večeři, měl v kapse seznam dotazů co udělat, abych vyhrál mejdžr. A Nicklaus mu na všech odpověděl buď sám sebou nebo dělej to po svém a nebo to si musíš najít sám v sobě. Jak tohle všechno můžeme chtít od človíčka, kterého taháme od mala za všechny nitky…

Zkusme namísto děti motivovat, povzbuzovat, fandit, netvářit se kysele, když se jim to nepovedlo, nezesměšňovat, nekárat, abychom si uchovali my rodiče fiktivní pocit nadvlády, nedusit a neomezovat. Stejně drtivou většinu vlastností i vzorců chování mají po svých rodičích. Nemůžeme je rubat za to, že jsou jako my, ne? Zkusme vychovat z nich sebevědomé „lídry“, kteří se jen tak z něčeho nebo někoho nepokáknou. Ano, většinové české populaci budou připadat trochu nafoukaní, až arogantní, prostě jiní… Skoro se dá říci, že všechny špatné vlastnosti, které se u nás snažíme v dětech vymýtit je třeba pro individuální sport nevymýtit, ale usměrnit v pozitivní zdroj energie, sebedůvěry a víry. Platí jedna jediná věc: kruhy každého jiného končí tam, kde začínají kruhy moje.

A teprve pak pojďme věřit, že někdo z těchto dětí, tygříků ne myší, bude mít i pohybový talent, cit pro dynamiku a koordinaci očí a rukou, vnitřní kázeň a vůli golfu obětovat golfu vše a 12 h denně dřiny, a z něj konečně pak bude ten „český tajgr“…

A zde je úryvek z výše zmíněného materiálu:

  • Obecně platí: za funkční a správnou geometrii zodpovídá z poloviny trenér, za tempo, míření, konkrétní provedení a vlastní psychický stav zodpovídá plně hráč.
  • Naučit se nekomunikovat se svými nejbližšími před a těsně po kole. Nesledovat média a sociální sítě především ve vypjatých situacích. Nevyjadřovat se k ničemu stran mého výkonu dokud nebudu v návalu emocí po dohrání schopen hodnotit situaci racionálně a objektivně respektující zásadu č. 5 (o nevinění nikoho někde výše).
  • Naučit se správně vnímat to, co mi je určeno a případně dokázat odblokovat (konstruktivně zapamatovat na další trénink) to, co mi není určeno. Jako profesionál nemohu vinit z dnešního neúspěchu to, co jsem zaslechl včera na drajvingu.
  • Když není nervózní soupeř tak já taky nebudu. Porazím kohokoliv na světě, stačí nedělat chyby.
  • Každý den mám 18 šancí na birdie, je jedno s kým hrajeme, a kdo na nás kouká.
  • Přeměnit své ustrašené, nesebevědomé a jakémukoliv i drobnému vnějšímu vlivu zcela neodolné „křehoučké“ pseudosoustředění (jakási tichá zaťatá křeč s ruměncem ve tvářích) na soustředění tak často viditelné na zahraničních hráčích – veselé, komunikativní, ale neotřesitelné. Je třeba českou ustrašenost a svazující nervozitu nahradit asertivním, vyrovnaným, pozitivním a veskrze veselým stavem, kdy strach a odpovědnost je nahrazena snahou ukázat všem svým výsledkem, kdo já sem.
  • Přestat vnímat okolí při hře: – nesledovat techniku hráčů, vybavení, to co říkají, co hrají, čím to hrají apod. Za většiny okolností nesledovat ani jejich rány. Pokud uvidím soupeřovu ránu zahranou moc vlevo, budu se snažit neudělat tu samou chybu a skončím moc vpravo.
    .

Závěrem
Seriál se mi nepsal lehce… Spousta věcí se týká a týkala mých blízkých souputovníků, prakticky kolegů ve zbrani a odvětví, do kterého jsem před lety profesionálně vstoupil s cílem mu pomoci, spojit koníčka s profesí. Našli se i tací, kteří si mě kvůli tomuhle seriálu třeba vyndali z přátel na FB, spousta nových ale kvůli němu přišla. Většina soukromých zpráv a vzkazů byla pochvalných a souhlasných. Za ně také děkuji. Ne proto, že čekám pochvalu, ale proto, že tím pádem vím, že tam venku jsou lidé, kteří ví a souhlasí.

A od příště už se budeme věnovat jen metodice techniky hry v sérii videí, které budete moci sledovat na youtube. Odkaz najdete na www.ingolf.cz a určitě i tady na www.golf.cz

 

. Babicky1001Alan Babický . . . . .

 

 

 

 

 

Náprava křivd na golfistovi českém:

Díl první: Malej, ale náš

Díl druhý: Amatér na plný úvazek aneb sbírka dvousečných mečů

Díl třetí: Profesionál, tělocvikář a to všechno okolo

Díl čtvrtý: Golf a marketing

Díl pátý: Držte si klobouky… aneb tempo hry

Díl šestý: Design není údržba, design není okolní krajina…

Díl sedmý: Vojevůdce nebo gambler

Díl osmý: Talent, tělo, dřina, hlava

Díl devátý – Zóna, falešná forma a jiné mocné čarodějky

Díl desátý: Welcome to the Masters. .

 


Ing. Alan Babický, MBA je představitelem servisní a poradenské společnosti Ingolf. V minulosti působil jako ředitel marketingu společnosti Pepsi Cola. V Česku a v Číně pořádal akce GolfWeek, během kterých představil Ernie Else, trenéra Tigera Woodse Hanky Haneyho, Darrena Clarka, Alexe Čejku, Kláru Spilkovou. V letech 1999 až 2016 působil jako golfový komentátor a analytik české verze Eurosportu. V letech 2007-2009 působil jako šéftrenér juniorské golfové reprezentace Slovenské republiky. Je spoluautor konceptu a organizátor Mezinárodního mistrovství České republiky středoškolských družstev – PB Středoškolského poháru. Publikoval více než 300 výukových, odborných i populárně naučných golfových článků doma i v zahraničí. Přeložil 14 titulů odborné golfové literatury včetně dvou vydání Velké golfové encyklopedie golfu, USGA Manuálu pro normování hřišť pro Českou golfovou federaci a také Malé červené knížky Harveye Pennicka. Babický je autorem designu hřiště Barbora Golf Resort v Teplicích. Je členem české PGA se statutem Head Pro.

.

.