Golf Geum obarvení  nové levé 6.12.2018
Golf Geum obarvení od 6. 12. 2018 pravá část
Golf Geum obarvení od 6. 12. 2018 horní část

Alan Babický – náprava křivd na golfistovi českém – díl devátý

14.03.2018 | Alan Babický - Ingolf | publikováno v rubrice Novinky
A A A

Náprava křivdZóna, falešná forma a jiné mocné čarodějky.
Devátý díl zábavně přemýšlivého seriálu Alana Babického

Pomalu nadešel čas se v našem seriálu tzv. zanořit do hlubin golfových technických témat. Než se ale dostane na vyslovené technikálie, které stejně zvažuji udělat formou minivideí, pojďme dokončit průlet nad široširými a veskrze neobydlenými planinami golfového softwaru – hlavy, pocitů atd. Minulý díl vyvolal opravdu velkou vlnu odezvy, a za spoustu mailů a komentářů na téma talent a dřina a za plnou FB schránku moc děkuji.

Minule zazněl termín zóna. Jedná se o jedno z největších zaklínadel na mentální straně výkonu. Snaha dosáhnout – v golfu i v ostatních sportech – tzv. „zóny“ je jakýsi ultimátní cíl pro všechny rozhodující momenty. Být ve stavu tzv. „zóny“ ve sportu znamená, že tělo a mysl pracují v naprostém samovolném souladu a tento systém dosahuje maximální výkon. Existují dvě otázky, na které není odpověď. Jak se do zóny úmyslně dostat a jak se v ní udržet.

Výkon není „vědomý“ a míra jeho řízení mozkem se v porovnání se stavem mimo zónu je výrazně nižší a kromě výpočtu vzdálenosti a výběru hole se téměř rovná nule.

Tento stav se může „přihodit jak hráčům s handicapem 40 (tedy výkonnostně špatní – v podstatně začínající hráči) tak samozřejmě špičkovým soutěžním hráčům a hrajícím profesionálům. Když golfista je ve stavu zóny, vše jde, podle vyjádření všech, kteří někdy opravdovou zónu zažili, zcela samo. Rány vypadají tak jak mají, mají správnou délku i přesný směr. Veškeré vědomé řízení techniky je zbytečné dokonce i míření, které v golfu představuje podstatnou část úspěchu každé rány a bývá velmi racionalizováno je naprosto samovolné a přirozené, až jakoby „neexistující“.

Golfista zcela samovolně ovládá svou herní realitu. Jeho mysl a tělo jsou sladěné a výsledný švih se děje bez myšlení a úsilí. Pro negolfisty je třeba vysvětlit, že „normální“ stav hráče je takový, že většina hráčů má obvykle jednu až dvě myšlenky pro své technické provedení a tedy pro odehrání míče.

Golf je odlišný od jiných sportů. V mnoha jiných sportech není čas přemýšlet a tělo reaguje „automaticky“na situaci. Bylo dokázáno, že profesionální basketbalisté střílí lépe (promění více košů) když jsou „atakováni“ a protihráč má např. ruku před jejich tváří a musí tedy vystřelit rychle a bez přemýšlení, než když budou mít čas na cíl míč a střílet s vědomou kontrolou pohybu paže, výskoku apod. V golfu na nás čeká míč v klidu na zemi a mozek probíhají všemožné, přínosné i nepřínosné myšlenky. Není snadné definovat přínos jednotlivých myšlenek, neboť se ví, že čím více myšlenek tím obvykle horší výsledek celého procesu. Při studiu výkonu hráče jsou tyto myšlenkové procesy klíčem k pochopení, proč se u soutěžních golfistů říká, že podstatná část výkonu se odehrává „mezi ušima“ a nikoliv „v těle“. V golfu jediná myšlenka – i dobře míněná – má sílu ovlivnit celý švihový pohyb tak, že jeho výsledek není vůbec v souladu s původní myšlenkou. Toto je klíč k pochopení čím méně zkušený, či po „mentální stránce“ méně vzdělaný a neukázněný hráč tím více se jeho mentální rozpoložení promítá do techniky hry.

Ale pozor, tzv, zóna, není totéž, co běžné „správné používání hlavy“ (tj. myšlení a management pocitů). Vliv tzv. „hlavy“ v golfu není na všech úrovních stejný. Člověk, který není trénovaným golfistou (sportovcem) a nezvládá opakovatelně běžné pohybové úkoly proto, že nemá dostatečnou pohybovou dovednost (prostě to neumí nebo to nedělá správně) a pohybovou konzistenci (jeho procentuální spolehlivost pohybového stereotypu těla není nejen díky počtu opakování, ale i nadání a dalším subjektivním parametrům dostatečně vysoká) nemůže svádět svůj výkon na „hlavu“. Je to stejný nesmysl, jako by si rekreační tenista myslel, že když zvládne „hlavu“ (tedy správně myslet) bude hrát jako Berdych nebo Federer. Rekreační hokejista z patnácté odborářské ligy potřebuje mnohem víc než jen správně myslet, aby se stal Jardou Jágrem, ale pozor, i on může zažít zónu.

Když je golfista ve správném stavu mysli dokáže se buď nepozorovaně či třeba i jedním vydařeným vyřešením náročné herní situace (např. záchrana paru z nesmyslné pozice) posunout do tohoto hyper stavu zvaného jednoduše zóna. Ve stavu zóny mají golfisté pocit, jako by byli v příjemném transu. Nemají strach o výsledek, necítí únavu, mají zvýšený pocit povědomí, mají úplnou kontrolu nad všemi aspekty své hry, míč zasahují bez sebemenší snahy či ani myšlenky zcela čistě a „systém“ nedělá chyby. Někteří golfisté tvrdí, že zažijí pocit euforie, která zahrnuje klid, pohodu a nenucenost ve švihu a posílení pocitu intuice, která celý systém perfektně řídí. Většina hráčů cítí i nárůst síly, která má vliv na stabilitu některých pozic ve švihu a také připívá ke zvýšení švihové rychlosti hlavy hole – tedy k délce ran. Čistší, ostřejší, delší a přesnější střely jsou jakoby důsledkem umocněného „citu“ pro své tělo, svou hru, situaci, atmosféru a povědomí. Paradoxem je, že tyto kvalitní rány „produkované zónou“ dále zónu prohlubují a „upevňují“. Golfisté mají intenzivnější, ale nenamáhavou koncentraci a duševní jasnost. Jeden z projevů zóny v golfu je, že jasně vidí dráhy budoucího patu na grýnu a jsou schopni po ni míček „bez snahy“ a spousty kontrolních mechanismů zahrát. V takovémto transu, mívá golfista pocit jako by hrál na autopilota, jakoby někdo za něj švihal holí a on byl jen jakýsi divák „uvnitř“.

U normálních smrtelníků trvá zóna několik desítek minut, šampióni z ní dokáží „nevystoupit“ po několik dní. Tiger Woods řekl, že ji cítil několik měsíců. Michael Jordan, když byl v zóně, měl pocit, že ho ve skocích někdo nosí a vůbec si neuvědomoval pokyn tělu, jakým způsobem chce dát konkrétní koš. Když je váš „systém“ v zóně, vše co je běžně tak rychlé, že si nestihnete ani všimnout, je najednou jako ve zpomaleném filmu, pokud něco padá ze stolu, vy to blesku rychlým pohybem ruky nejen přesně chytíte, ale máte pocit, že jste měli ještě spoustu času.

Když je váš mozek takto plně soustředěný na výkon těla, člověku připadá, že se čas zastavil. Veškeré pocity jsou vřelé, barvy sytější a celkový zážitek neskutečně příjemný…

Když nehrajeme dobře, mozek se soustředí na jednotlivé „kostičky“ ze kterých je přípravný a exekutivní proces složen. Necvičený mozek chrlí technické a metodické pokyny jak švihnout holí, kam nehrát, kam hrát, jaké je skóre, co „musím“ a co nesmím“. Následné hodnocení vlastního výkonu je kruté až nespravedlivé a absolutně neodpovídá stavu trénovanosti jedince, a ani neodpovídá „pochvale“ vydařených ran. Nakonec se celý „systém“ utopí v negativních pocitech neschopnosti, chyb, pochybností, nejistoty a třeba i studu.

Zajímavé na celém tom všem je, že verbální pokyny typu „snaž se“, „soustřeď se“ často vyúsťují v to, že se mozek vydá nesprávnou cestou. Zcela jasným signálem nepochopení těchto pokynů je, že hráč se snaží do svého výkonu dát více síly. Naše společnost je navíc vychovávána v poměrně mylné představě, že čím více se budeš „fyzicky snažit“ tím větší je pravděpodobnost úspěchu.

Pro dosažení špičkového výkonu v golfu na dané úrovni techniky a schopnosti práce s tělem je základní poučkou axiom: „pro zisk kontroly musíš přestat kontrolovat“.

Takže, sečteno podtrženo, klíčem k odhalení zóny je zjistit jaké podvědomé signály posílá mozek tělu, že tak „zničeho nic“ perfektně funguje.

Talentovaný jedinec, který má v sobě dar „schopnosti vyhrávat“ cítí, že se zóna blíží (pokud se blíží) a ví, kdy do ní vstoupil a netřeba se mozkem do procesu přípravy rány a její exekuce vůbec vkládat. Každý kdo zóny opakovaně vstoupil je schopen popsat, jaký typ momentu jej do ní dostal. To je ta snadná část. Ta těžší je, že málokdo je schopen přesně poznat, čím se z ní „vystrčil“. Je velké procento lidí, kteří mají pocit, že prostě odešla, aniž by se něco dramatického stalo. A pak najednou je následující rána katastrofa.

Pro názornost mi dovolte trochu subjektivního pohledu z dob, kdy pro mě hra byla prioritou. Birdie na první jamce, série birdie uprostřed hřiště nebo dlouhý proměněný putt na par jsou moje spolehlivé startéry stavu, kdy se dá nástup mojí zóny očekávat – ovšem není garantován. Spolehlivý ukončitelem mé golfové zóny bývá prokazatelná a racionálně podložitelná „nepřízeň osudu“ – např. míč se na svahu nakloněném vlevo odrazí ostře doprava apod. Toto je základní důvod proč hraji nerad na nekvalitně připravených hřištích. Do zóny nevstoupím, když jsem příliš kritický ke své hře, a nebo, když jsem k ní příliš pochvalný. Jakýsi stav uprostřed, kde se hře příliš mozek nevěnuje je optimálním podhoubím… ale nikoliv garancí.

Zpět k obecným poznatkům. V zóně váš systém obejde a zanechá nepovšimnuty veškeré vědomé analytické poznatky, přemýšlení, úmysly a vaše telo a mozek jen „ladně a efektivně“ reagují na veškerý materiál – návyky, a dovednosti – které jsou uloženy ve vašich podvědomých sférách. Pokud myslíte během švihu na jeho části, pokud máte pocit, že musíte hůl řídit, kontrolovat, nebo manipulovat výsledkem bude neplynulý, spazmický, a veskrze nefunkční pohybový model. Vznikne problém s tempem, následně s rovnováhou a následně s „netrefenými“ ranami.

Už jste si někdy všimli, že někteří řidiči dokáže řídit vůz skvěle, koordinovaně a plynule pokud se věnují nečemu jinému? A jakmile jim spolujezdec začne diktovat trasu či dávat připomínky k technice jízdy stane výsledkem jízdy zcela odlišný. Jak to? Řidič se přece maximálně soustředil na všechno… Toto sice není „zóna“, ale perfektní přirovnání blízké každému z nás.

Pro vstup do zóny v golfu musí golfista věřit bezmezně své technice, ale zároveň po ní nechtít něco nereálného. Opakované a nacvičené „rituály“ (předranná rutina a další procesy), rytmická „nezúčastněná“ chůze, odpoutání myšlenek od golfu mezi ranami, správná práce s dechem a několik dalších vědomě ovládaných věcí vás uvede do velmi relaxovaného stavu, který je předsíní každé zóny.

Základní chybou drtivé většiny neinformovaných hráčů je, v přípravě na turnaj začnou dělat věci jinak, jindy, více apod. Před pár lety byl v Čeladné první novodobý turnaj European Tour na českém území. Drtivá většina českých hráčů, kterým byla dána možnost startu tam najeli několik dní dopředu a brousili hřiště od rána do večera a před i po hře trénovali desítky minut.

Ano, není snadné vydržet psychicky „tlak„ okolí všechna slova typu: drž se, snaž se, bojuj, budu Ti držet palce, kdy jedeš na turnaj? Jaká je forma?, případně jakékoliv mediální vzrušení, atd atp „buší“ na hráčův mozek a záleží na znalostech a talentu jak si s tím vším poradí. Příprava na turnaj nevypadá u špičkových hráčů stejně a u nikoho nahrnuje změnu oproti běžnému režimu. A skoro nikdo nehraje stovky tréninkových jamek a neodpálí kila cvičných míčů pár dnů před turnajem.

Opravdoví šampióni jsou Ti, kteří když hrají vědomě a moc se jim zrovna nedaří, dokáží na ty, co právě hráli dnešní kolo (opravdové soutěžní a profi turnaje se hrají na čtyři osmnácti jamková kola ve čtyřech dnech) hrají „v zóně“ neztratit příliš mnoho a udržet si šanci na vítězství. Všimli jste si, že hráči kteří jeden den zahrají „něco skvělého“, např. 63 apod. druhý den mají problém prolomit vůbec par (72). Víte kde je rozdíl příčina? Včera hráli v zóně. A dnes se jim zóna vyhnula. Pokud se někomu daří hrát famózní výsledky třeba dvě, tři nebo dokonce všechna kola dařilo se mu zónu udržet, nebo neztratit po několik turnajových dní. Třeba Henrik Stenson hrál v zóně v závěru loňské sezóny několik týdnů. Cokoli, jakkoliv, odkudkoliv švihl, míček vždy skončil ve vynikající pozici.

Golf se stal opět olympijským sportem a dostal se na radar antidopingových hnutí. Co se zóny týče, nikdo neví přesně, jak biochemicky funguje a nikdo tak nezná žádnou chemikálii, která by její příchod navodila, udržela, či prohloubila. Takže ani tudy vědomě cesta nevede…-)))

A na závěr, existuje něco, čemu se krásně česky říká „falešná forma“. To je stav, kdy Vám to po pár dnech volna bez tréninku „nečekaně jde“. To není zóna, i když to „zvenku“ může vypadat podobně. To je jen zásluha odpočinutých nervových spojení a zakončení. Následující den vás tzv. „dožene statistka“ vaší běžné procentuální spolehlivosti.

.
Babicky1001Alan Babický

.

.

.

.

.

Náprava křivd na golfistovi českém:

Díl první: Malej, ale náš

Díl druhý: Amatér na plný úvazek aneb sbírka dvousečných mečů

Díl třetí: Profesionál, tělocvikář a to všechno okolo

Díl čtvrtý: Golf a marketing

Díl pátý: Držte si klobouky… aneb tempo hry

Díl šestý: Design není údržba, design není okolní krajina…

Díl sedmý: Vojevůdce nebo gambler

Díl osmý: Talent, tělo, dřina, hlava

.

.


Ing. Alan Babický, MBA je představitelem servisní a poradenské společnosti Ingolf. V minulosti působil jako ředitel marketingu společnosti Pepsi Cola. V Česku a v Číně pořádal akce GolfWeek, během kterých představil Ernie Else, trenéra Tigera Woodse Hanky Haneyho, Darrena Clarka, Alexe Čejku, Kláru Spilkovou.
V letech 1999 až 2016 působil jako golfový komentátor a analytik české verze Eurosportu.
V letech 2007-2009 působil jako šéftrenér juniorské golfové reprezentace Slovenské republiky. Je spoluautor konceptu a organizátor Mezinárodního mistrovství České republiky středoškolských družstev – PB Středoškolského poháru.
Publikoval více než 300 výukových, odborných i populárně naučných golfových článků doma i v zahraničí. Přeložil 14 titulů odborné golfové literatury včetně dvou vydání Velké golfové encyklopedie golfu, USGA Manuálu pro normování hřišť pro Českou golfovou federaci a také Malé červené knížky Harveye Pennicka. Babický je autorem designu hřiště Barbora Golf Resort v Teplicích.
Je členem české PGA se statutem Head Pro.

.

.